S manželem jsme se vždycky moc těšili, jak si budeme užívat důchod.

Měli jsme našetřeno, mladí s vnoučaty k nám jezdili jednou za měsíc na víkend a o svátcích, takže to vypadalo, že budeme mít, jak jsme plánovali, spoustu času na své koníčky i na cestování, sice hlavně, ale nejenom po vlastech českých. První půlrok nám naše plány vycházely, jenže pak se všechno začalo hatit.

„Dal by sis dneska k obědu výpečky se zelím?“, zeptala jsem se jednou ráno manžela. Byla to vlastně jen řečnická otázka, výpečky miloval, takže jsem nečekala, že by odpověď zněla jinak než ano. „Radši ne“, řekl mi Tomáš posmutněle.

„A proč prosím tě…?“, divila jsem se. „V poslední době mě pořád pálí žáha a taky mě pobolívá za hrudní kostí. Myslím, že to mám od toho, jak jím moc mastného. Možná by to chtělo nějakou dietu…“.

Co může člověk dělat ve třiceti, v šedesáti nejde

Nemůžu říct, že by mě to nějak zvlášť vyděsilo.

Muž měl sice vždycky kachní žaludek, ale je jasné, že to, co bez problémů strávíte bez problémů ve třiceti, vám po šedesátce může zadělat na potíže. Tak jsem se zamyslela nad naším jídelníčkem, místo hovězího a vepřového nakoupila kuřecí a krůtí, máslo a sádlo měl pro příštích pár týdnů nahradit olivový olej a sladkosti ovoce.

Chvilku se zdálo, že změna jídelníčku udělala své. Jenže neuplynul ani týden a já si všimla, že je manžel posmutnělý, rozčiluje se kvůli každé maličkosti, prostě není ve své kůži. „Promiň, nechci být za protivnýho dědka. Ale zlobí mě ten žaludek.

Teď se mi navíc hůř polyká. Nejraději bych vůbec nejedl. Nikdy dopředu nevím, jestli mi po jídle nebude zle.“ To mě trochu znervóznilo.

I když člověk nechce malovat čerta na zeď, samozřejmě ho vždycky napadne, jestli nejde o něco skutečně vážného. Když mi po pár dnech manžel přiznal, že ho navíc bolí v zádech, ucítila jsem, jak mi ledová ruka strachu sevřela žaludek.

Navenek jsem se však tvářila optimisticky. „To se stává, jak člověk stárne, tělo se mění. Nějaký čas trvá, než si to sedne. Možná bys měl ale přece jenom zajít k doktorovi. Napsal by ti na pár týdnů prášky na žaludeční šťávy a bylo by ti líp. Lékař předepsal léky, ty ale nezabraly Jenže manžel k lékaři jít nechtěl.

Sžíral ho strach

Snažila jsem se ho přemluvit, ale bylo to k ničemu. Z toho, jak se choval, jsem pochopila, že má strach, aby se nedozvěděl nějakou špatnou zprávu.

Jenže potíže neustupovaly, nálada se nelepšila a tak přece jen po dvou týdnech zamířil na středisko. Domů se vrátil v mnohem lepší náladě. Lékař jeho obtížím nepřikládal větší význam a jak jsem předpověděla, předepsal mu léky na žaludeční šťávy.

Jenže optimismus mu dlouho nevydržel. Třetí den jsem ho přistihla, jak po snídani sedí u stolu a tváří se jako hromádka neštěstí. „Ty léky nezabírají. Je jedno, jestli si je vezmu nebo ne. Stejně je mi špatně.“ To byl ovšem problém.

V následujících dnech Tomáš chvíli tvrdil, že se na to vykašle a prostě to nechá být, potom zase, že počká ještě týden a pak si znovu zajde k lékaři. Bylo mu špatně, jenže na druhou stranu se víc než předtím bál, co mu asi lékař řekne.

Než se k němu vypravil, hučela jsem do něj dva týdny. Nakonec jsem ho k lékaři musela doprovodit.

Když vyšel z ordinace, byl pobledlý. „Nic pořádného mi neřekl,“, pronesl tichým, posmutněle naštvaným hlasem, „prý budu muset na další vyšetření, na tu gastroskopii. Jenže mě se tam nechce…“.

Manžel se uzavřel do sebe Nemoc, i když jsme zatím nevěděli jaká, mého muže změnila. Snad to bylo tím, že byl vždycky zdravý a nebyl zvyklý stonat. Uzavřel se do sebe, byl lítostivý a očividně se bál.

Nepomáhalo to, že jsem se ze všech sil snažila být optimistická, nepomáhala ani společnost dětí, které manželovi vysvětlovaly, že jde nejspíš o něco úplně banálního, přinejhorším třeba o žaludeční vředy.

Naše plány rychle braly za své

I já jsem měla z Tomášova vyšetření strach, ale zároveň jsem doufala, že se ukáže, že jde o něco, co se dá snadno léčit. Jenže výsledek byl nulový, hltan, jícen i žaludek byly v pořádku. Z nemoci se tak stala neřešitelná záhada.

Dívat se na to, co se stalo z mého energického manžela, který vždycky sršel dobrou náladou, bylo nad moje síly. Přiznám se, že mě děsila i představa, že už to takhle zůstane. Další vyšetření Tomáš odmítal, uzavřel se do sebe a skoro přestal jíst.

Několikrát jsem ho před spaním přistihla že pláče.

Na mé vyptávání, co se děje, zoufalým hlasem odpovídal, že je k ničemu, že je mu pořád zle a že má strach z toho, že lékaři něco přehlédli. Zkoušeli jsme, co se dalo Když se neosvědčí klasická medicína, začnete nakonec uvažovat o té alternativní.

Ne že bych jí považovala za úplné šarlatánství, ale nikdy jsem jí tak docela nevěřila. Zkusili jsme kde co. Nic pochopitelně nezabralo. Už jsem přemýšlela o tom, že bych manžela nějak dostala k psychologovi, když od kolegy dostal typ na léčitele.

V tu dobu jsem se už i já chytala každé naděje a tak jsme se tím, údajně zázračným mužem vypravili.

Poslední záchrana

Nevypadal nijak zvláštně. Nejdřív si důkladně prošel lékařskou dokumentaci, pak manželovi změřil tep, prohlédl mu jazyk a nakonec nad ním dlouze kroužil s kyvadlem. Pak nám nalil čaj, mlčel a vypadal vážně.

„Bohužel máte nádor,“ oznámil chmurně manželovi. V ten moment se mi zastavilo srdce. Tohohle jsem se celou dobu bála.

„Naštěstí se s tím dá něco dělat.“ Hned se mi ulevilo, ale zároveň se ve mně ozval červíček nedůvěry. „Jak to, že na to nepřišly při té gastroskopii?“ nedalo mi to a zeptala jsem se.

„Protože ten nádor,“ vysvětloval mi trpělivě léčitel, není vevnitř jícnu ale tlačí na něj z vnější strany.“ To znělo logicky. Navržená léčba taky. Dieta, bylinky, zvláštní tinktura.

Nebylo to levné, ale pan léčitel nám vysvětlil, že si tinktury nechává připravovat ve Švýcarsku. Při první návštěvě jsme tak u něj nechali sedm tisíc. Zpočátku jsem nelitovala. Manželovi viditelně ulevilo. Zlepšení ale trvalo jenom deset dní.

Pak se situace zase zhoršila. Volali jsme léčiteli a ten si nás pozval na kontrolu. Bylo nutné nasadit silnější přípravky, ze vzácnějších bylin, takže jsme odjížděli o deset tisíc lehčí. Spadli jsme do bludného kruhu.

Pár dní bylo manželovi lépe, pak návrat do starých kolejí, další cesta k léčiteli a o něco vyšší platba než posledně. Po půl roce byla většina našich úspor pryč a manžel, alespoň podle léčitele stále bojoval s nádorem. Teď už jsem byla nemocná i já.

Ze stresu jsem byla slabá, chytla se na mě každá viróza. Chtěla jsem manželovi pomoci, ale bylo mi jasné, že když to takhle půjde dál, brzo přijdeme o všechno.

Mladý lékař nás zachránil Při jedné návštěvě v ordinaci se mě můj lékař, mladý příjemný kluk, zeptal, z čeho jsem tak vyřízená.

Konečně rozuzlení

Ani nevím proč, celé jsem mu to odvyprávěla. Řekl mi, ať vezmu manžela s sebou. Tomu se sice nechtělo, ale nakonec jsem ho přemluvila. Můj lékař ho prohlédl, proklepal a pak mu poručil, aby si lehl na lehátko.

Chvíli mu hýbal a škubal levou rukou, pak mu trhl hlavou. „Žádný nádor nemáte,“ řekl mu, když skončil, „zato máte velký problém s páteří.

Teď už jsou nejhorší blokace pryč, ale ještě tři měsíce budete chodit na rehabilitace. Uleví se vám ale hned.“ Rozbrečela jsem se radostí. Věřila jsem mu, a právem. Od toho dne se manželův stav lepšil každým dnem.

Jen se styděl za to, jak jsme naletěli tomu léčiteli. Můj lékař nám doporučil, abychom ho žalovali. Výsledek je nejistý, i tak ale doufám, že se nám alespoň něco vrátí zpět. .