Někteří lidé jakoby se života vysloveně báli. Co je čeká, odkud zase přiletí nějaká rána nebo průšvih. Jejich strach jim pak zničí kdejakou radost a příjemný zážitek.

Může za to jejich nízká sebeúcta. Díky ní mívají neustále problém s vytvářením blízkých vazeb. A to především proto, že nedokážou uvěřit tomu, že jsou sami schopni plnohodnotného vztahu s druhou osobou.

Věčný zdroj nedorozumění

Nízká sebeúcta vede i k úzkostlivosti a jisté zmatenosti. To pak snadno dojde k různým nedorozuměním. Posuzování takového člověka se stává neobjektivní a podezřívavé ke všemu. Jak k lidem, tak k životu kolem něj.

To samozřejmě vede ke značné izolaci i osamělosti. Možnou obranou pak bývá pasivita nebo naopak agrese. To ho však vrhá do ještě větší izolace a rezignace na život. Může to vést až k myšlenkám, že je člověk neschopen žít běžný život.

Neschopnost žít naplno

Svým vlastním schopnostem přisuzují takový jedinec velmi malou hodnotu a často popírá své vlastní úspěchy. Je pro něj náročné či dokonce nemožné stanovit si nějaké cíle a řešit problémy.

Trpí velkým strachem ze selhání. Někdy si pak stanoví nereálné cíle. Když je pak nezvládne, jen si tím potvrdí vlastní neschopnost.

Čas na léčbu

Sebeúctu je třeba v sobě pěstovat. Pokud to sami nezvládnete, pomůže návštěva psychologa či psychoterapie. Jakmile člověk začne milovat a správně hodnotit sám sebe, přestane se bát žít.

Pochopí totiž, že dokáže život zvládat i se všemi jeho záludnostmi a překvapeními. Pochopí, že je dobré žít život naplno, protože je jen jeden.