Náš David je a vždycky byl hodný, chytrý a schopný kluk. Ve škole mu to šlo, ale přesto už od první třídy věděl, že se chce živit rukama.

Když po základce zamířil na učňák, učitelé na nás tlačili, ať ho přemluvíme, aby zkusil průmyslovku, protože podle nich by měl i na vysokou. Ale my jsme respektovali, že chce být elektrikář.

„Koneckonců, studovat můžeš, i když budeš pracovat, dneska je možné získat titul třeba v padesáti,“ přitakávali jsme mu, když jsme se doma bavili o tom, jak si představuje svůj život. Učňák zvládl, jak se říká, levou zadní.

Už od prvního ročníku věděl, kam půjde pracovat, jakmile bude mít výuční list. A netrvalo ani tři roky a měl svou vlastní firmičku.

O dobré řemeslníky je dneska nouze. David byl ochotný tvrdě pracovat, práce měl tolik, že se od rána do večera nezastavil a taky vydělával víc, než leckterý vysokoškolák. Samozřejmě že neměl nouzi ani o holky.

Šikovný a pohledný chlap pro život, takových moc není. Většina jeho známostí ale moc vážných nebyla. Pořád nemohl narazit na tu pravou. Nakonec se s ní potkal, když jí předělával elektřinu v novém bytě.

To jsme se ale dozvěděli, až když s Terezou chodil už půl roku. Takový byl vždycky, se svými láskami se svěřoval až ve chvíli, kdy to začalo vypadat, že by z toho mohlo být něco víc. Žijeme na malém městě, kde tak trochu zná každý každého.

Terezin otec je lékař, maminka vrchní sestra. To by bylo v pořádku, kdyby její matka nebyla dost velký snob. Právě z toho jsem měla strach, když nám David oznámil, s kým chodí.

Říkala jsem si, že přes všechny peníze, které umí vydělat, nemusí být pro Tereziny rodiče dost nóbl.

Radostná novina

Mladí ale takové věci neřešili. Zasnoubili se, do ničeho si nenechali mluvit a do roka byla svatba se vším, co k tomu patří.

Pokud jde o rodiče nevěsty, asi by si pro dceru opravdu představovali lepší partii, ale nakonec se s Davidem smířili. Koneckonců, kromě vzdělání mu neměli co vyčíst. Vše vypadalo idylicky. Novomanželům se dařilo v každém ohledu, i v tom nejdůležitějším.

Ani ne půl roku po svatbě nám oznámili, že čekají miminko. Byli jsme s manželem na vrcholu blaha. To dnes není běžné, aby byly děti pracovité, zodpovědné, a navíc založily rodinu včas. Jenže nic není bez chybičky.

To, co nám tak trochu zkazilo radost, byla hloupost, která ale předznamenala neveselou budoucnost. Samozřejmě že jsme se jako nastávající prarodiče chtěli předvést. Napadlo nás, že koupíme kočárek. Ne něco ledajakého, ale nový, značkový, prostě něco extra.

Trochu jsme oťukali, co by se líbilo budoucí mamince a pak jsme kočárek koupili. Tereza z něj měla radost, David jakbysmet. Jenže když jsme přišli na návštěvu další týden, stál v chodbě ještě druhý kočár. David řekl, ať to necháme být, že to potom vysvětlí.

Všechno špatně

Když přišli na návštěvu Terezini rodiče, překvapilo je, co jsme mladým dali. A její máma začala samozřejmě kočár hned kritizovat, že je nezdravý, ne-li přímo nebezpečný. Za pár dní pak přijela s jiným kočárem, který měl být perfektní.

David říkal, že jim to nebylo příjemné, ale nechtěli se s Terezinými rodiči hádat. „Koneckonců jsme na tom vydělali. Teď máme jeden kočár na liché dny a druhý na sudé,“ zakončil s úsměvem. Byla by to veselá historka, kdyby to nemělo pokračování.

To začalo už v porodnici, kam jsme se všichni přijeli podívat na našeho prvního vnuka Tomáška. Ani v takovou chvíli si Terezina máma nedala pokoj. Když jsme si chtěli malého pochovat, sekýrovala nás, jako bychom byli malá děcka.

Ale my jsme přece dospělí, a navíc jsme jedno dítě úspěšně vychovali! Bylo to zkrátka trapné. Je jasné, že z vnoučat jsme všichni celí na větvi a chceme pro ně to nejlepší. Ale to, co začali předvádět Terezini rodiče, bylo opravdu moc. Kdykoli jsme malému něco dali, stalo se to terčem nemilosrdné kritiky.

Tak soutěživí

Nejdřív si pouštěli pusu na špacír jen před mladými, ale brzy se z rodinných setkání staly jedovaté bitvy. David s Terezou se sice snažili být nad věcí, jenže po čase už to nešlo.

David nás hájil, Tereza se zase stavěla za svou mámu, takže se nakonec hádali i spolu. A uprostřed toho všeho byl malý Tomášek. My jsme se snažili být hlavně skvělí prarodiče. Ovšem Terezini rodiče museli být ještě lepší.

Což znamená, že začali malého zasypávat dárky. Od užitečných věcí až po úplné hlouposti. Je strašně těžké normálně fungovat, když vám někdo udělá ze života soutěž. Tereza s Davidem za to nemohou. Chápeme, že není možné, aby její rodiče úplně odstřihli.

A také víme, že je těžké je krotit, zvlášť její mámu. Je to ale hodně na pováženou.

Máme naději?

Malému budou na jaře tři roky. Bohužel, díky péči dědečka a babičky z matčiny strany se začíná občas chovat jako rozmazlenec. Nejhorší je to vždy potom, co ho mají na hlídání. Přesto stále doufáme, že se to může časem změnit.

Tereza totiž čeká druhé dítě a její bratr se před půl rokem oženil. Chceme věřit tomu, že když budou mít vnoučat víc, začnou se její rodiče chovat rozumněji.

Barbora (61), Mělnicko .