Byl to nádherný strom plný bílých kulatých květů. Kdo z něho ale trhal bez dovolení, skončil tragicky.

Po válce se u většiny rodin hodně změnilo, ta naše pocházela ze středních Čech, konkrétně z malé vesnice poblíž Říčan.

Babička s manželem se přistěhovala do Sudet v rámci osidlování pohraničí. Do malé vesničky na Chomutovsku. K pěknému domku na kraji vesnice patřila velká zahrada, malé políčko a višňový sad.

Až v tom nejzazším koutě, v místech, kam jsme si jen málokdy jako děti chodily hrát, stál nenápadný strom, který nebyl nikterak výrazný, zato ale na jaře zazářil velkými bílými květy, byly to roztomilé, bílé bambulky. Žádný takový strom široko daleko nerostl, tak jsme jej považovali za jedinečný.

Varování

Když jsem nesla kytici těchto květů do školy, každý ji obdivoval. Když strom kvetl, lidé, co šli kolem, se v údivu zastavovali. Babička vždycky s varovně vztyčeným prstem říkala, že se kytice z něho nesmí nikdy nikomu darovat. Že ten strom přináší smrt.

Každý si může prý utrhnout na svůj stůl jen několik kvítků pro své vlastní potěšení. Musí si ale přijít sám a strom požádat. A on mu pak trhání svých květů povolí pokynutím své koruny a jemným zaševelením. Lidé tvrdili, že si to vymyslela, aby strom chránila.

Živý sen

Babička se dušovala, že jí to kladla na srdce její mrtvá maminka hned, jak se do domu nastěhovali. První noc měla prý varovný sen. Její maminka, moje prababička, stála u její postele, vzala ji za ruku a chtěla, aby vstala a šla s ní.

Vedla ji zahradou až ke stromu a tam řekla: „Nikdo nesmí z něho trhat květy bez jeho svolení a už vůbec je nesmíš nikomu darovat. Jinak strhneš na svou hlavu neštěstí.

To říkej i svým dětem a vnukům!“ Babička brala slova své matky vážně, květy na stromě hlídala, a dokonce poblíž stromu nechala postavit psí boudu. Kdykoli si trhala kytičku na stůl, poklonila se před stromem, a my musely stromu dokonce zpívat.

Po smrti babičky ale tato tradice ustala. Domek podědila maminka, mně naši koupili malý domek a brácha se nastěhoval do jejich původního bytu v činžáku. Se švagrovou Majdou už měli druhé dítě, když se teprve chystala svatba.

Rozkvetlé kaliny na zahradě Majdu uchvátily, Až do té doby takové nádherné květinové kouličky neviděla a hned měla jasno. Na svatbě ponese kytici z nich.

A maminka dostala nápad ještě větší. Z kalin, které ten rok hojně vykvetly, vyzdobí celý svatební stůl i salonek, kde bude hostina.

Prokletí se probudilo

Nikdo si na babiččino varování nevzpomněl. Tak se chystala velká svatba! Už před obřadem se stalo několik podivných událostí, které jako by byly varováním. Když vyšli svatebčané z obřadní síně na ulici, ozvala se rána.

Někde udeřil hrom, ale nezjistili jsme, kde to bylo. Obloha byla čistá, lístek se nepohnul. Během svatební hostiny a oslavy třikrát vypadly pojistky. Babička nevěsty se křižovala a viděla to jako špatné znamení.

Teprve, když dva dny po svatbě měli můj bratr s manželkou těžkou autonehodu, leželi v nemocnici a šlo jim o život, jsme si vzpomněli na babičku. Maminka běžela ke kalině a prosila za odpuštění a slitování.

Všechny děti z rodiny tam klečely s ní. Bratr a jeho žena nakonec přežili a také se uzdravili. Od té doby kaliny z naší zahrádky už bez dovolení netrháme.

Jana (63), Chomutov