Občas vám někdo vpadne do života nečekán, nezván a obrátí vám ho vzhůru nohama. Nám se to stalo minulý rok krátce po Velikonocích.

Musím přiznat, že jsme celkem mlsná rodina.

Ráda peču, vařím, zkouším nové recepty. Čím jsem starší, tím víc si potrpím na kvalitní potraviny, je to i tím, že výběr je větší, máme farmářské prodejny, trhy, hodně věcí může člověk koupit přímo od soukromých zemědělců.

Manžel si potrpí na maso, takže kupujeme na statku kuřata, králíky, husy. Minulý rok koncem zimy přišel s tím, že chlapi v hospodě říkali, že se z nedaleké vesnice z farmy dají objednat jehňata a kůzlata.

„Takový jehněčí hřbítek s česnekem, mladým špenátkem a bramborovým knedlíčkem, to bych si dal…“, zasnil se manžel. „No tak to jehně objednáme, to je jednoduchý… Když přijede syn s klukama a ženou, tak ho za víkend sníme.

Zavolej tam a zjisti, kdy by tak bylo.“ Do telefonu manželovi sdělili, že si pro jehně může přijet v polovině dubna.

Ovčí školka

Dny plynuly, termín výpravy pro jehněčí se blížil a my sezvali rodinu na jehněčí pečínku. Bylo to ve čtvrtek, když jsme se pro maso vypravili, sluníčko svítilo, nádherný jarní den.

Na dvoře farmy nás přivítalo tenoulinké bečení jehňátek z nedaleké ohrady. V ten moment, kdy jsem ty sladké, úpěnlivé hlásky uslyšela, mi bylo jasné, že jsme udělali kardinální chybu.

Manžel se snažil tvářit jako hrdina, ale viděla jsem, že se taky necítí zrovna dvakrát dobře. „Tak vy jste si přišli pro to jehně, co?“, hrnul se k nám s úsměvem bodrý farmář. „Tak pro něj dojdem, abyste viděli, že je zdravé a ve formě. Vy si dáte na dvoře domácí limonádu a já vám ho zaříznu, stáhnu a naporcuju.

Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. V ohradě postávala, polehávala a skotačila jehňátka s roztomilými hedvábnými čumáčky, důvěřivýma očima a nožkami, které je ještě tak úplně neposlouchaly.

Děti nejím

Srdce se mi stáhlo a do očí se mi začaly hrnout slzy. Ne. Nemohla jsem takové malé sladké stvoření připravit o život. „Nezlobte se, neberte to špatně, ale my to jehně nechceme. Klidně vám něco zaplatíme, ale nechceme ho…“, zarazila jsem farmáře.

Vypadli jsme odtamtud jako agenti s teplou vodou. Manžel mlčel, důkaz, že se cítil podobně jako já.

Jenže sotva jsme ujeli tak dva kilometry, došlo mi, že i když jsme si naše jehňátko nevzali, udělá si z něj pečínku někdo jiný.„Michale, musíme se tam vrátit. Já to jehně zabít nenechám.

Nevím, co s ním uděláme, ale umřít nesmí.“ Farmář na nás koukal jako na blázny. Ale strakatý beránek, Bertík, nám za tu ostudu stál. To mi bylo jasné už od chvíle, kdy mi cestou domů začal cucat prsty na ruce. O víkendu jsem upekla kuře z farmářského trhu.

Bertíkovi jsme postavili na zahradě přístřešek. Vnuci z něj byli a jsou nadšení. Beránek je náš mazlíček, pouštíme ho i do domu. Je to hodné a přítulné zvířátko a má nás rád, i když občas dokáže udělat na zahradě pěknou paseku.

.