Nikdy mě ani nenapadlo, že by se staré zlaté časy mohly vrátit. Ale jak se říká, zázraky se dějí, ač zdaleka ne každý den.

Všimla jsem si, když jsem šla na houby, že tu ruinu naproti nám někdo konečně opravuje, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Myslela jsem, že nový majitel.

Když jsem se vracela s poloprázdným košíkem, zaregistrovala jsem chlapíka asi v mém věku, příšerně oblečeného, jak opravuje komín. A tehdy mě poprvé napadlo, že by to fakticky mohl být Roman. Vrátil se? Chodili jsme spolu, když nám bylo dvanáct.

Žádné velké chození to pochopitelně nebylo. Vždycky jen na stráň se psem, každý s tím svým. Byli to podvraťáci, většinou se prali a my jsme na ně křičeli, ať toho nechají. Tak ty schůzky vypadaly.

Ale i tak jsem se stačila zamilovat. Jenže Romanovi rodiče se zrovna v ten čas rozvedli a on zmizel někam s mámou. V už tehdy chatrném domě se zvolna upíjel jeho táta.

Nepoznal mě

Další osud domu naproti byl žalostný. Majitel brzy zemřel, o což se vydatně přičinil zběsilým popíjením, objekt chátral víc a víc. Napůl spadlý drátěný plot nebyl skoro vidět pod vysokými kopřivami a přerostlými křovisky.

Dívala jsem se na tu zkázu a myslela na Romana. Co s ním asi je? Proč se nevrátil domů a dům neopravil? Vždyť se tu narodil a vyrůstal, chodil tu do školy… No a on se skutečně vrátil. Po nějakých čtyřiceti letech.

Zírala jsem na muže na komíně asi déle, než se slušelo, protože zahučel: „Co je?“ Potřásla jsem hlavou. Pochopitelně mě nepoznal. Sice nepoznal, ale pochopil, o koho jde.

Hubený dlouhán

Viděl, do jakých dveří mířím, snad si vzpomněl na dětství a nesmělé námluvy. Ty časy byly dávno pryč, on býval hubený dlouhán a já si pracně zaplétala copy a do nich mašle, abych se mu líbila. Teď jsme se potkali na návsi, oba s nákupními taškami, a on řekl:

„No jo, ty jsi přece ta holka odnaproti.“ Stáli jsme a zírali na sebe. Naposled jsme se viděli jako děti, čas z nás učinil starší ženu a staršího muže. Vlastně jsme se příliš neznali.

„Trochu jsem bloudil,“ poznamenal, „a teď jsem si konečně řekl, že je čas vrátit se ke kořenům. Cos ty dělala těch čtyřicet let?“ Pokrčila jsem rameny: „Nic zvláštního. Špatně jsem se vdala, pak rozvedla, to je vše.“ Zasmál se: „Vypadá to, že máme podobný osud.

A jestli máš psa, protože já ho mám, můžeme jít zase na naši stráň.“ Tak jsme šli na rande po čtyřiceti letech. Na první, na druhé, na třetí…no a loni jsme tu naši staronovou lásku zpečetili svatbou.

Irena (60), Liberecko