Nikdy se mi nepoštěstilo mít děti. Zůstala jsem sama se svým věrným psem. Bála jsem se chvíle, kdy přijdu i o tuhle spřízněnou duši. Osud mi ale přinesl do života velkou rodinu.

Ačkoli jsem se narodila do velmi milující rodiny, nebylo mi přáno užívat si šťastné a bezstarostné dětství.

Bylo mi tehdy šest let a mladšímu bratříčkovi  Ládíkovi čtyři, když se stala ta strašlivá událost. Jako v mlhách se mi vybavuje chvíle, kdy pro nás do školky nepřišla maminka, ale teta. Celá se chvěla, když mě objala, a jen stěží zadržovala slzy.

„Proč pláčeš, teto?“ zeptala jsem se a začala jí stírat z tváře slzy. Teta Jája, jak jsme jí říkali, ale jen zavrtěla hlavou a její oči spustily další proud nezadržitelných slz.

Odvedla nás tehdy k sobě domů – mě i bratra – a tam už na nás čekaly její děti, Zdenička a Pavlíček. Rádi jsme k tetě chodili, s bratrancem a sestřenicí jsme si rozuměli, nebyl mezi námi velký věkový rozdíl, a tak byla vždy legrace.

Jak jsme je s Ládíkem uviděli, zapomněli jsme na celý svět a běželi si hrát do dětského pokojíku.

Šup s námi do sirotčince!

Bratříček to tehdy nechápal vůbec a já jen stěží. Porozuměla jsem, že maminka s tatínkem zemřeli, jsou v nebíčku a už nikdy nepřijdou. Měli autonehodu.

Představit jsem si to ale dost dobře nedokázala. Babičku jsme už neměli, dědeček byl nemocný a z tatínkovy strany už prarodiče nežili. Jediný, koho jsme měli, byla naše teta Jája.

Jenže tehdy to asi jinak nešlo, stalo se to v šedesátých letech, a tak mě i bratra, odvezli do dětského domova. Teta říkala, že tam budeme jen chvíli, že si pro nás brzy přijede. A že se o nás v domově dobře postarají.

Že ty tety, co nás přijímaly a tvářily se sladce, jsou hodné a laskavé. Já to tak ale necítila. Na těch tetách  bylo něco divného, chladného až zlého. Uložily nás každého do jiné ložnice. Já byla mezi holčičkami, Ládík mezi kluky. V ložnici nás bylo mnoho. Už nevím kolik, ale byla to postel vedle postele.

Bylo to peklo na zemi

Jinak se to ani nazvat nedá.  Tety se ukázaly jako zlé. Většina dětí tam byla od narození, neznaly nic jiného, než ten starý zanedbaný dům a zahradu, kolem které stála velká zeď. Neznaly bonbony a čokoládu.

Když nám je teta Jája každou neděli přivezla, snažily jsme se rychle s ostatními dětmi podělit a sníst je, než nám je „hodné“ tety vzaly. Když tak o tom přemýšlím zpětně, byli jsme tam všichni odsouzeni k tiché likvidaci. Jako odpad společnosti.

V noci jsme se třásli zimou pod slabou dekou, vlezli jsme si k sobě do postelí, abychom se vzájemně hřáli. A běda, když nás tety načapaly! Dostali jsme okamžitě studenou sprchu a druhý den byli bez jídla.

Ráno vtrhly v šest do ložnice, otevřely okna dokořán a vyhnaly nás z postelí. Museli jsme sedět na zemi v zimě a průvanu, dokud naše „hodné“ tety nedokouřily svou cigaretu. Bratříčka odvezli po dvou měsících do nemocnice, protože začal čůrat krev.

Když ho odvážela sanita, byl to poslední den, kdy jsem, ho viděla. Nepřežil tu péči hodných tet z děcáku.

Konečně u tety Jájy!

Když si mě teta odvážela, byla ze mě podvyživená holčička, která se lekala každého rychlého pohybu a uhýbala před možnou ranou. Když jsem všechno tetě vyprávěla, byla rozzuřená. Tehdy ale všechny její dopisy a stížnosti padly na neúrodnou půdu.

Všechno to prý byl jen výmysl malé rozmazlené holky. A to, že můj malý bratříček zemřel? I na to se našla výmluva! Měl přece nemocné ledviny! Od narození! Zvláštní, že to nikdo z rodiny nevěděl. A tak jsem s touto strašlivou životní zkušeností žila a dospěla.

Noční můra dětského domova kdesi nedaleko Chebu  ale nikdy nevymizela z mé paměti.

Někdy si říkám, že to, že jsem nemohla mít děti, je následek Našla jsem si hodného manžela, byl o dvacet let starší, ale to mi nikdy nevadilo. Asi jsem takového člověka potřebovala.

Poskytl mi totiž nejen lásku a porozumění, ale hlavně pocit jistoty a bezpečí, které ve mně děsivý zážitek z dětství vyvolal jako životní prioritu číslo jedna.

Neříkám, že nebyly krize, kdy jsem po dítěti zoufale toužila a nenahlížela lačně do cizích kočárků. S manželem jsme dokonce chvíli přemýšleli o adopci, ale byla to tak náročná a zdlouhavá anabáze, že jsme ji nakonec neabsolvovali.

Opustil mě navždy

Vzhledem k tomu, že byl manžel o tolik let starší, přišla samozřejmě ta smutná chvíle, kdy mě opustil. Najednou jsem zůstala sama – jen s naším malým psíkem Sněženkou. Je to bílý boloňáček, který byl pro nás dítětem.

Teplo domova jsme si tak dlouho prohřívaly psí láskou a Sněženka byla v pořadí náš čtvrtý pejsek. Manžel ji miloval a ona jeho. Ztrátu hlavy rodiny jsme proto nesly těžce obě.

Večery se tehdy prodlužovaly a my vysedávaly u zapálené svíčky před vypnutou televizí. Sněženka se na mě smutně dívala a já popíjela čaj nebo si na spaní dala štamprličku likéru, který jsme s mužem vyráběli na naší chaloupce v Lužických horách.

Na chalupě

Tam nám bylo vždycky krásně! Po smrti manžela jsem tam jezdila čím dál častěji. Měla jsem tam vždycky zvláštní pocit, že tam je můj drahý Richard se mnou.

Jestli je nějaký posmrtný život, tak se jeho duch nastěhoval tam. I Sněženka se chovala tak, jako by tam manžel s námi byl.

Odvezla jsem tedy na chalupu jeho urnu a zakopala ji na tom nejkrásnějším místě na zahradě tam, kde byl výhled do kraje a kde jsme s mužem sedávali. A tam jsem seděla se Sněženkou i tehdy. Kolem našeho domku šla paní se synem.

I když už byl velký, držel se maminky láskyplně za ruku. Sněženka je uviděla a začala se radostně třást a vrtět ocáskem. To dělala jen u mě nebo manžela. K neznámým lidem se chovala sice přátelsky, ale nikdy ne tak nadšeně. Bylo to překvapivé.

A pak najednou vyrazila k plotu s radostným štěkotem. Paní s chlapcem se zastavila. Sněženka poskakovala a radostně štěkala. Co ten pes na nich vidí? Říkala jsem si a vykročila zvědavě k těm dvěma.

Nešlo říct ne

Chlapec hladil Sněženku šťastně přes plot. Jeho maminka pochopila otázku v mých očích a odpověděla: „Davídek je autista. On si se zvířaty rozumí víc, než s lidmi.

Pořídila jsem mu tři kočky, on je moc miluje a ony jeho, skvěle si rozumí, ale teď je budu muset dát pryč. Objevila se mi těžká alergie na kočičí chlupy.“ Paní mi ukázala strašlivé krvavé skvrny po rukou. Nemohla jsem uvěřit, že to dokáže alergie způsobit.

„Davídek bude moc nešťastný!“ „A kde bydlíte?“, vyhrkla jsem. Paní odpověděla, že v činžáku nedaleko. Nemohla jsem si pomoct. „Tak ty kočky přivezte sem!

Sněženka se s nimi určitě domluví. A můžete sem chodit klidně denně.“ Nikdy bych nevěřila, že se z nich stanou takoví kamarádi. Ty tři kočky byly úžasně vychované a milé. Zamilovala jsem si je nejen já, ale hlavně Sněženka.

Celé hodiny se dokážu dívat, jak spolu dovádějí. Sněženka úplně omládla a někdy mám podezření, že se konečně našla. Mnohé kočičí manýry a chování si přivlastnila. A můj domov ožil. Opustila jsem byt ve městě a přestěhovala se trvale na chalupu.

Za pět let, co tu bydlím, už nemám ani zdaleka jen tři kočky. V současné době jich je osmnáct! Hned po Vánocích jsem svůj chov rozšířila o dvě koťátka, která byla nechtěným dárkem pod stromeček.

Moje pověst kočičí mámy se rychle rozšířila po kraji a občas mi někdo přiveze dalšího nešťastného mazlíčka nebo nalezence. Pokud aspoň zazvoní a zeptají se, zda si mohu zvířátko ponechat, tak mi to nevadí. Za život s manželem jsme ušetřili dost peněz a komu bych je dala?

Už mám útulek

Takhle je využiji užitečně. Smutné ovšem je, když mi hodí v noci přes plot nemocnou nebo poraněnou kočičku. Naštěstí je Sněženka stále ve střehu a okamžitě mě informuje o novém přírůstku do rodiny.

A tak jsem se stala nakonec v důchodu potřebnější, než tomu bylo v zaměstnání, a dočkala se dokonce uznání od starosty. A Davídek? Je u mě denně. Moc toho nenamluví, ale hodně s útulkem pomáhá a naučil se mi říkat babičko!

Naděžda (60), Nový Bor