O tom, jak vám změní život odchod dětí z domova, se hodně mluví. Dokud to však nezažijete na vlastní kůži, nevíte nic. Máme tři děti, holku a dva kluky.

Odcházeli postupně, takže to pro nás nebyl takový šok. Jenže když byl najednou byt prázdný, bylo to přece jenom divné. Vím, že moje žena Marie si i párkrát pobrečela. Já se to ale snažil brát s nadhledem.

Moje žena měla vždycky spoustu koníčků, to byla jedna z věcí, kvůli kterým jsem si ji zamiloval. Některé byly takové domácké a rozumné, třeba pěstování orchidejí, vyšívání nebo pečení, jiné mi připadaly trochu divné.

Ale i když mi to přišlo úsměvné, nikdy jsem ji neshazoval. Naopak, líbil se mi zápal, se kterým do všeho šla.

Byli jsme šťastní a spokojení

Poté, co děti odešly, jsme najednou měli víc času. Manželka samozřejmě ještě víc než já. Moje práce mě často zavedla na několik dní na služební cestu, dost často jsem musel zůstat přesčas. Marie z toho žádnou vědu nedělala,nikdy jsme se kvůli tomu nehádali.

Myslím že viděla, že se snažím a stačilo jí to. A já se opravdu snažil.

Kdykoliv jsem měl volnou chvilku, bral jsem ji do kina, na večeři nebo do divadla, o víkendech, pokud u nás nebyly děti, jsme jezdili na výlety. Myslel jsem si, že máme ideální život, který by nám mohl každý závidět. Viděl jsem to kolem sebe.

Chlapi, kteří pořád nadávali, jaké mají doma nesnesitelné fúrie, nebo ženské, které si na své manžely v jednom kuse stěžovaly. Takoví jsme my nebyli. Nám spolu bylo dobře. Alespoň jsem si to myslel.

Asi jsem měl zasáhnout

I když jsem těm duchovním záležitostem nefandil, byl jsem rád, že mě Marie informovala, když na něco nového narazila. Díky ní jsem stále v obraze. Proto mi nepřišlo nijak divné, když najednou nadšeně začala mluvit o něčem, čemu říkala rodinné konstelace.

Tvrdila, že je to psychologická metoda, že to prý dokáže zkvalitnit člověku život a já nevím, co ještě. Celé mi to nepřipadalo nijak zvlášť solidní, ale manželku to evidentně zaujalo, tak jsem se s ní nehádal. Dnes si říkám, že jsem měl.

Uplynulo pár týdnů a já si všiml, že je žena pořád nějak nespokojená, ve špatné náladě. Nejdřív jsem to přičítal tomu, že si vnouček zlomil nohu a ona se trochu chytla s dcerou, jestli je dobrý nápad, že ho i tak berou na dovolenou.

Jenže když mi začala klást divné otázky, znejistěl jsem. Třeba najednou při večeři nadhodila, jestli mám ve svém životě vyřešené všechny problémy z minulosti. Nebo zase, jestli jsem od života dostal to, co skutečně potřebuji. Tedy…

už dřív, vždycky když si našla nějakou novou duchovní zábavu mi dávala divné otázky. Jenže nikdy u toho nebyla tak nespokojená.

Najednou bylo všechno špatně Z

otázek záhy přišla k tomu, že začala hledat mouchy na našem životě a vztahu. Prostě hledala, co je špatně. Byl jsem překvapený, dokonce mě napadlo, jestli na tom kurzu nepotkala nějakého chlapa.

Jednou jsem ji proto přišel vyzvednout, a ne, byly tam jen samé ženské. Samé čarodějnice, chce se mi teď říct. Pohoda se z našeho domova ale pomalu vytratila. Ať jsem se snažil sebevíc, Marie byla čím dál tím naštvanější a nevrlejší.

Občas byla chvilku v pohodě, jenže pak vyrukovala s „Milena říkala…,“ nebo „Petra říkala…,“ a zase bylo všechno špatně. Napadlo mě, že by jí třeba spadly klapky z očí, kdybych tam zašel s ní. K mému překvapení na to kývla.

Pustily se do mě

Ty ženské, co to organizovaly, měly pronajatý dvakrát týdně salonek v místní sokolovně. Vešel jsem dovnitř s úsměvem, mile jsem se představil. Když se dámy také představily, začal jsem se jich vyptávat na jejich vzdělání.

Jak jsem předpokládal, psychologii neměla vystudovanou ani jedna. O to víc byly ale namistrované. Nebylo jim milé, na co se ptám, a hned se do mě pustily. S falešnými úsměvy ovšem. Že mám v sobě spoustu potlačované zloby, která mi brání dávat, takže jen beru.

Že mi chybí empatie, a proto se nedokážu navázat na duchovní potřeby mé ženy. Prostě se rozjely jako spolek čarodějnic. Marie tam jen stála, očima přejížděla ze mě na ty ženské a ani nedutala. Nakonec se začaly navážet i do ní, takže jim začala přitakávat. Nejdřív jen rozpačitě, ale za chvíli už jela jako ony.

Kdyby to šlo, zažaloval bych je

Na víc jsem nečekal. Řekl jsem jim, že jsou závistivé slepice, se kterými nechce nikdo být a jejich takzvané léčení není nic jiného, než snaha zničit životy i dalším lidem, když už zkazili ty své. Pak jsem se obrátil na Marii, že odcházíme.

Jenže ona tam zůstala. Od té doby s ní není rozumná řeč. Nechce se mnou mluvit, tvrdí, že jsem nechápavý hrubián, že mám negativní energii, a já nevím co všechno ještě. Samozřejmě jsou za tím ty potvory. Nevím, čím ji očarovaly, ale povedlo se jim to dokonale.

Nejhorší je, že jsem zjistil, že tohle dělají už dost dlouho a povedlo se jim rozeštvat několik dobrých manželství. Udělám všechno proto, aby se jim to v našem případě nepovedlo. Chci to tak moc, že jsem se obrátil i na psychologa. Pravého, vystudovaného, žádného šarlatána s pofiderním kurzem.

Rudolf (63), Příbram