Vůči dětem má člověk vždy tu největší odpovědnost. Ne vždy mu to dojde.

Musím přiznat, že Marcel, partner mé dcery Zuzany se mi příliš nelíbil už od začátku. Byl povrchní, působil násilnicky, měl tetování. Říkala jsem si, že třeba jen trpím předsudky a že musím respektovat volbu dcery.

Když se pak narodila vnučka Adélka, trochu jsem změnila názor. Marcel se snažil být dobrým otcem.

Na návštěvách jsem se bála

Vůbec se mi nelíbilo, že si Marcel pořídil bojového psa. Ne že by mě to udivilo, byl typickým příkladem lidí, kteří taková plemena chovají. Nepovažovala jsem to ale za vhodné, když měli malé dítě a také jsem to dceři několikrát vyčetla.

Bylo znát, že ani jí se ta situace nezamlouvá. Na to, aby Marcela přesvědčila, ale neměla sílu ani odvahu. V domácnosti celkem jasně vládl on. Kdykoliv jsem přišla na návštěvu, měla jsem strach, jak o sebe, tak i o Adélku;

tím spíš, když vyrostla a začala běhat. Marcel nechával psa uvázaného, já jsem však viděla, že zvíře je dost agresívní. Takhle ho podle slov Zuzany její manžel vycvičil, prý aby ho pes ubránil před špatnými kamarády.

Po každé návštěvě jsem se snažila říkat si, že snad má zeť rozum a nic hrozného se nepřihodí. Bohužel jsem se mýlila.

Volala mi z nemocnice!

Týden po Adélčiných narozeninách mi večer zavolala dcera. Už podle jejího hlasu a pláče jsem poznala, že se něco hrozného stalo. Došlo k tomu, čeho jsem se bála. Marcel psa špatně uvázal a ten Adélku napadl.

Vnučka přežila, ale byla těžce pokousaná a v šoku – Zuzana volala z nemocnice. Adélka si tam poležela několik týdnů. Kromě psychických následků měla i kosmetické: pes ji pokousal i v obličeji. Po tomto incidentu došlo dceři, koho si to vzala za člověka.

Do roka následoval rozvod. Vnučce ale už celoživotní strach ze psů a jizvy na tváří bohužel zůstanou. Snad můj příběh bude varováním pro všechny nezodpovědné rodiče, kteří riskují kvůli svému egu zdraví nebo dokonce i život vlastních dětí!

Jitka S. (54), Most