Neuplynul týden, kdy by se moje dospělé děti nedožadovaly odpovědi na otázku, kdo je jejich otec. Odhodlala jsem se ho vypátrat a nestačila se divit. Otec mých dětí je dvojnásobný vrah!

Odjakživa jsem byla rebelka. Z domova jsem utekla hned v den svých osmnáctin a potloukala se všude možně. O chlapy jsem nouzi neměla, ale vzhledem k tomu, co jsem zažívala doma s tátou, jsem o žádného nestála.

Nestála jsem ale ani o ženské, aby bylo jasno. Prostě mi bylo dobře samotné a tak to mělo zůstat. Potom mi tak nějak neplánovaně začaly tikat biologické hodiny a já zatoužila po miminku.

Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla, že si dítě pořídím s nějakým mladším klukem.

Volba padla na takového hezkého blonďatého mladíčka. Byl nesmělý, čistotný a nevypadal, že by byl úplně hloupý, což se o většině ostatních návštěvníků zaplivaného lokálu na roku ulice říct nedalo.

Děti jsem si pořídila s mladíčkem

„Tomáši, už dávno se mi líbíš, můžu tě pozvat na panáka?“ oslovila jsem ho a hned mu poručila štamprle. Po třech už byl tak grogy, že jsem si ho bez problémů odvedla domů.

Stačilo pár návštěv a byla jsem v tom. Samozřejmě jsem ho okamžitě vypakovala a do hospody přestala chodit. Za pár měsíců byla moje Eliška, krásná okatá holčička, na světě. Byla hodná, hezky spinkala a já roli matky celkem dobře zvládala.

Opět jsem se potkali

Když jí byly tři, nevím, co mě popadlo, ale rozhodla jsem se jí pořídit bráchu. Nenapadlo mě nic lepšího než zajít do té hospody. Vypadalo to tam, jako když se zastavil čas. I Tomáš jakoby nezestárnul.

Upíjel to svoje jedno pivo a málem mě nepoznal. Slovo dalo slovo a hned týž večer jsme si u mě zavzpomínali na staré dobré časy. No a potom se narodil Tomášek. S dvěma dětmi to už bylo horší, než s jedním. Ale nakonec jsem svoje děti vychovala.

Lhala jsem dětem

O jejich tátovi jsem vždy vyprávěla v dobrém a tvrdila, že umřel. Jenže když potomci dospěli, vyrukovali s tím, že chtějí slyšet pravdu. Nedali pokoj, než mě obměkčili a já se vydala do té hospody, odkud jsem Tomáše znala.

Bydlela jsem totiž už dávno jinde a o Tomášovi věděla jen to, že byl místní a učil se zámečníka. S malou dušičkou jsem vstoupila do lokálu, který byl kdysi pro mě tak zásadní. Výčepní mi byl povědomý a možná i já jemu.

Dali jsme se do řeči a já se na Tomáše nenápadně optala. „Paní, nejste od novin? Tady se pořád na něj někdo ptá!“ odbyl mě a už se mnou nechtěl mluvit. Nechápala jsem. Proč bych měla být od novin? Odvětila jsem, že jsem jeho dávná kamarádka, což byla svým způsobem i pravda.

Teprve když jsem mu podstrčila stovku, rozpovídal se. Tomáš před rokem zavraždil dva lidi a nyní ho čeká soud. Prý o něm psali i v bulváru, mám si to vyhledat. A to jsem udělala. Z novin na mě zírala tvář otce mých dětí a pod ní titulek:

dvojnásobný brutální vrah. Jen doufám, že se to moje děti nikdy nedozví!

Marta P. (58), Kladno