Většina matek říká, že by pro své děti dýchaly. Já jsem tyto pocity nikdy neměla. Naštěstí jsem měla zodpovědného manžela.

S manželem jsme se poznali, když nám bylo osmnáct, byla to láska jako trám. Tak nějak logicky jsme se pak v pětadvaceti rozhodli, že si pořídíme dítě. Těhotenství jsem snášela hladce, ale když se Matěj narodil, nic jsem necítila. Mateřská láska se nedostavila.

Byl mi vesměs lhostejný. Svědomitě jsem se o něj starala, jenže když jsem ho pak odrostlejšího dávala na hlídání mé matce, nikdy se mi nestýskalo. A to mi bylo divné. Naopak mě štvalo, že se musím kvůli dítěti omezovat. Můj muž byl mým přesným opakem. Ten se v synovi viděl.

Zamilovaná

A tak se časem stalo běžným zvykem, že jsem manžela se synem nechávala doma a vyrážela večer do barů či na diskotéky. Při jednom takovém výjezdu s kamarádkami jsem se bezhlavě zamilovala do temperamentního Itala. On do mě též. Neustále mi psal sladké esemesky.

Chtěl, abych za ním odešla do Itálie. Měla jsem trochu výčitky, nechat tu rodinu a zmizet. Ale toužila jsem po tom moc. Až jsem jednoho dne svému muži všechno vyklopila. Přiznal se, že už to dávno tušil, že jsem zamilovaná do jiného.

Domluvili jsme se proto v klidu na rozvodu. Když se mě ptal, co ale Matěj, velmi citlivě jsem mu vysvětlila, že bych byla ráda, kdyby zůstal s ním. Naštěstí mi na to kývl.

Nový život

Tak jsem odcestovala za svojí láskou. Za novým životem. S Matějem jsme si volali a psali, on za mnou o prázdninách vždy na pár týdnů přijel. Byla jsem s ním ráda, ale nijak jsem netesknila, když se vrátil za tátou.

Zato život u moře mě okouzlil, stejně jako můj nový muž. V Itálii se cítím mnohem lépe, než v Čechách. A jsem ráda, že můj italský manžel po mně žádné děti nechtěl. Do Prahy létám často, vždy se setkám se synem, dnes už i s vnoučaty. Ale vždy jen tak na chvíli, hlídací babičkou nikdy nebudu.

Simona(63), Praha