Ve chvíli bolestné smrti se prý duše člověka snaží zachytit všeho, co vidí kolem sebe.    

Odjakživa jsem byla dost přecitlivělá, zejména pak na různé druhy násilí, třeba i nezaviněného. Kdykoliv se v televizi objevily záběry z nějakého neštěstí, přepínala jsem program nebo odcházela z místnosti.

Titulky v novinách u článků o katastrofách jsem rychle přeskakovala. Věřila jsem, že se nikdy nestanu svědkem něčeho podobného na vlastní oči. Svému osudu ale asi nikdo neuteče.

Díval se mi přímo do očí!

Šla jsem tehdy po ulici v centru města, když se náhle přede mnou ozval skřípot brzd, následovaný silným nárazem a výkřiky. Strnula jsem na místě. Lidé kolem mě se sbíhali k místu, kde došlo k těžké nehodě. Skoro proti své vůli jsem se nechala strhnout davem.

Po pár krocích, když jsem viděla, co se stalo, jsem málem omdlela. Dvě zcela rozbitá auta byla zaklíněná v sobě a na silnici ležel v krvi těžce zraněný člověk a nahlas sténal. Nejhorší ze všeho bylo, že se mi díval přímo do očí!

V dálce už se ozývalo houkání sanitky, kterou někdo pohotově přivolal. Já jsem se odpotácela stranou a několik minut jsem si připadala úplně mimo. Domů jsem se vrátila naprosto otřesená. Vyprávěla jsem manželovi o tom, co jsem zažila.

Znal mě za ta léta dobře, takže se mě snažil uklidnit laskavými slovy. Dařilo se mu to dost ztěžka. Tu noc jsem měla neklidné spaní a neustále se mi v duchu vybavoval pohled na toho zraněného muže.

Psycholog to nevyřešil

Týden po tom strašném zážitku, když už jsem se celkem vzpamatovala, se začaly dít příšerné věci. Byla jsem zrovna sama doma. Chystala jsem se jít ven na procházku. Obouvala jsem se na chodbě a jakmile jsem pohlédla ke dveřím, vykřikla jsem zděšením.

Stál tam zakrvácený člověk – ten, kterého jsem viděla ležet na silnici při té nehodě! Tvář měl rozbitou a jeho oči se na mě vyčítavě dívaly. Rychle jsem sáhla do kabelky pro mobil, ale přízrak vzápětí zmizel.

Domnívala jsem se, že šlo možná jen o nějakou halucinaci jako pozdní následek nervového otřesu. Hrůzný přízrak se ale začal v dalších dnech objevovat znovu, vždy, když jsem to vůbec nečekala.

Nikdy se to nestalo, pokud byl vedle mě manžel, někdo další z rodiny nebo kamarádka. Dlouho jsem se s tím bála komukoliv svěřit. Po měsíci trápení a strachu už na mě bylo jasně vidět, že se něco děje. Manžel mě objednal ke svému kamarádovi psychologovi.

Jenom jemu jsem dokázala říct pravdu o tom, jaké zjevení mě pronásleduje. Nebral to ale bohužel moc vážně. Přikládal to, stejně jako já na začátku, prodělanému šoku.

Rada z internetu pomohla!

Zpětně a s velkým sebepřemáháním jsem se začala zajímat o nehodu, které jsem byla svědkem. Zjistila jsem, že měla jedinou oběť na životě: chodce, jehož smetlo jedno z aut, než narazilo do jiného vozu.

Pochopila jsem, že to byl právě ten zraněný muž, který se na mě tehdy díval a jehož přízrak mě nyní pronásleduje. Zkusila jsem se svěřit se svými děsivými zážitky anonymně v internetové diskusi. Jedna žena mi pak napsala mailem soukromou zprávu:

přízrakem je prý určitě duše toho zesnulého a já jsem nejspíš byla posledním člověkem, kterého umírající viděl na tomto světě. Měla bych zjistit, jak se jmenuje a zanést věnec na jeho hrob.

Asi bych udělala cokoliv, abych se té hrůzy zbavila, takže jsem radu uposlechla. Přes jednoho známého se mi podařilo na policii zjistit jméno oběti a postupně jsem se dopracovala až k místu jeho posledního odpočinku.

Toho dne, kdy jsem šla na hřbitov, se mi přízrak zjevil naposledy. Podle rady jsem položila věnec na náhrobní desku a i když jsem nevěřící, pomodlila jsem se za spásu zbloudilé duše. Od té doby jsem měla klid.

Jen občas se v noci probudím zpocená strachy, ale to už mě trápí jenom vzpomínky!

Vlasta K., (50), Brno