Hanička byla vždycky citlivá duše. Vždycky každému ráda pomohla a cítila s nemocnými a potřebnými lidmi. I proto si vybrala střední zdravotnickou školu, že se stane zdravotní sestrou.

Po studiu se vrhla rovnou na práci. Vybrala si léčebnu dlouhodobě nemocných, protože chtěla být co nejvíc nápomocná.

Nechápala jsem, proč tak mladá holka bude trávit pracovní čas mezi samými starými ležáky, přebalovat je a starat se o ně jako o děti, ale nenechala si to vymluvit.

Nechtěla pracovat ani s dětmi, ani jako zdravotní sestra v nějaké soukromé klinice na úrovni. Vybrala si prostě pomoc starým lidem. Je to od ní samozřejmě hrozně šlechetné. Málo mladých lidí se dokáže takto obětovat. Ale chtěla jsem pro ni jen to nejlepší a to mi tato práce nepřišla.

Dělala lidem společnost

Hanička se v ní ale našla. Každý den chodila domů s úsměvem a dobrým pocitem, že pomohla někomu zpříjemnit den. Peněz si ale za tak náročnou práci moc nevydělala. Proto přijala nabídku přivýdělku v domově důchodců.

Trend stárnutí populace je všeobecně známý, přibývá seniorů a míst v domovech pro důchodce je málo.

Bylo mi jasné, že takové duše jako naše Hanička, které se o seniory starají a svou péčí vypomáhají jejich rodinným příslušníkům, nebo je zcela nahrazují, budou o to víc třeba.

Ale stejně mi to vrtalo hlavou, kde se v Haničce tahle potřeba starat se o staré vzala. Její vnitřní touha pomáhat ji dohnala k tomu, že se navíc stala občasnou pečovatelkou.

Docházela do domova pomáhat lidem, jezdila jako domácí ošetřovatelka, i soběstačným lidem na nákupy a hlavně s nimi besedovat.

Ukrátit jim dlouhou chvíli. „Oni mě potřebují,“ vysvětlila mi, když jsem se ptala. A jsem se s tím smířila.

Veselý pán

Jeden z jejích dědečků a babiček, které navštěvovala, byl i pan Jaromír. Pětašedesátiletý bezdětný vdovec, který kvůli cukrovce zůstal na invalidním vozíku. Bydlel ve svém bytě, ale od té doby, co mu zemřela manželka, hodně chátral.

Potřeboval nejen pravidelnou péči o jeho diabetickou nohu, nákupy a úklidy, ale i obyčejné popovídání. Pan Jaromír nechtěl nikdy být nic dlužen a i když platil za svou péči agentuře, která se na domácí péči zaměřovala, Haničce rád občas také přilepšil.

Často nám o něm vyprávěla se zaujetím, co všechno zažil, kde všude byl a jak ani přes svůj hendikep neztrácí smysl pro humor. „Dokáže si udělat i legraci ze své po kotník chybějící nohy,“ smála se. „Je to fantastický chlapík.“

Pořád o něm mluvila

Nakonec Hanička přibrala víc pacientů v domácí péči a věnovala se pouze jim. Po několika letech těžké práce na směny zjistila, že ji to zmáhá. Navštěvovala své staříky, kteří se bránili pobytu v nemocnici, a ošetřovala je doma.

„Mají pohodlí a svůj klid,“ říkala. „To by si přece přál každý.“ Nejvíc jsme ale doma slýchávali stále o panu Jaromírovi. Jak po revoluci obchodoval se zeměmi jihovýchodní Asie a znal ten kout světa jako svoje boty, jak dokáže o těch zemích krásně povídat.

Hýřil nekonečným množství příhod. Hanka je s námi nadšeně sdílela. „Věděli jste, že každá správná nevěsta v Indii musí být pomalovaná?“ zeptala se jen tak mezi řečí.

„Ornamenty namalované henou znázorňují štěstí, naději a lásku.“ Tehdy jsem to brala jako zajímavost, mělo mi to dojí, ale nedošlo. Čím víc ale o panu Jaromírovi Hanička mluvila, tím víc mě trápilo, že svůj život zasvětila práci a nebaví se s vrstevníky.

Sňatek z rozumu

Haničku pan Jaromír doslova uhranul. Nebylo to jen jeho humorem a životním optimismem. Rozhodl se, že protože na světě vlastně nikoho nemá, až nebude, svůj majetek odkáže Haničce. Byli jsme z toho hodně rozpačití.

A když Hanka přišla s myšlenkou, že si pana Jaromíra vezme za muže, aby převod majetku nebyl tak komplikovaný, těžko jsme ji s manželem vstřebávali. Jaromíra jsme poznali osobně.

Byl to opravdu milý a hodný člověk, ale představa, že naše dcera se připraví o nejlepší léta, kdy by mohla založit rodinu, nás moc trápila.

„To neřešte,“ odbývala naše obavy. A pak nám vysvětlila, jak se Jaromírem dohodli. Nebude s ním úplně tak žít. Bude se o něj starat jako doteď a i když to zní strašně, bere si ho vlastně jen kvůli majetku.

Sepsali si i takovou dohodu. Nyní jsou už dva roky manželé a těsně po svatbě si Hanka našla přítele, se kterým plánuje budoucnost.

Pan Jaromír je spokojený, že jeho majetek nepropadne státu a my s manželem čekáme, jestli nás Hanička s přítelem Honzou nakonec překvapí vnoučetem.

Jindřiška H. (54), Ostrava