Splnilo se mi sice přání, ale ne tak, jak jsem chtěla. Naše rodina to „náhlé štěstí“ prostě neunesla. A já jsem teď sama, jak ten kůl v plotě.
Často jsem si říkala, že nám k dokonalému štěstí chybí už jen trochu peněz navíc. Žili jsme si celkem spokojeně. Měla jsem skvělého manžela. A také tři dobře vychované a slušné děti.
Jen jak říkám, vše by bylo ještě trochu veselejší, kdyby bylo penízků o něco víc. Neměli jsme sice žádnou nouzi, ale přece.
Snila jsem o výhře
Snila jsem v duchu, co všechno bych mohla rodině dopřát, kdybych vyhrála. I když děti už byly dospělé a slušně vydělávaly. Pořád jsem doufala, že jim jednou přispěju na lepší život.
Stejně tak Zdenkovi, mému manželovi. Občas jsem si i vsadila, ale nevyhrála jsem nikdy. Jednoho dne jsem ale obdržela výzvu, abych si na poště vyzvedla doporučený dopis. Co to může být?
V obálce od advokáta bylo, k mému velkému překvapení, upozornění, že se mám dostavit k vyřízení závěti. Jméno, které stálo na papíře, mi nic neříkalo.
Vzdálený strýček
Ukázalo se, že jde o mého vzdáleného prastrýce. Emigroval kdysi do Rakouska a já ho vlastně nikdy neviděla. Protože neměl žádné jiné příbuzné, stala jsem se jeho jedinou dědičkou.
A dědictví to bylo opravdu slušné. Včetně jeho rakouského bytu. Zatmělo se mi před očima. Cestou domů jsem začala spřádat plány. Co komu dám. Na sebe jsem ani nepomyslela. Byla jsem naprosto šťastná z toho, že se splnil můj sen. Všechny své drahé zabezpečím. Hned jsem zavolala manželovi i dětem.
Jak utržení ze řetězu
Těšila jsem se, jak to se Zdenkem probereme. A pak o víkendu, až přijdou i děti, dohodneme podrobnosti. Už jsem zase bláhově snila. Viděla jsem naši šťastnou rodinku u stolu, po dobrém nedělním obědě.
Jenže oni už tam u stolu všichni seděli, ačkoliv byl teprve čtvrtek. Přijely rychle všechny tři děti. V čele seděl manžel a zářil blahem. Jako skvělý manažer začal bez okolků dělit moje dědictví. Nikdo nečekal na můj názor.
Pohádali se a odešli
Děti se mezi sebou začaly dohadovat. Manžel měl skvělé podnikatelské plány se strýčkovým bytem. Připadala jsem si jako páté kolo u vozu. Byl to neskutečně zlý sen. Místo všeobecné radosti z nečekaného štěstí, se všichni hádali.
Slétli se k našemu rodinnému stolu jak supi, kteří se poperou o kořist. Dohadování nemělo konce. Odešla jsem a nikdo si toho ani nevšiml.
Vzdát se či nevzdat
Věděla jsem, že musím něco udělat. Vždyť hádky o dědictví, které jsem měla teprve získat, byly nekonečné. Rodina se úplně rozklížila a nikdo s nikým vlastně nemluvil. Byla jsem hrozně nešťastná.
Tohle jsem přece nikdy nechtěla. Čert vem peníze, hlavně ať je všechno zase jako dřív. Viděla jsem k tomu jedinou možnou cestu. Vzdát se dědictví. Pak nikdo nebude moci nikomu nic vyčítat, hádat se, kdo dostal to a kdo zas tohle. Samozřejmě, že jsem váhala. Ale ještě byl čas ho odmítnout.
Neskutečná mela
Oznámení, že jsem se velkého dědictví vzdala, vyvolalo neskutečnou vlnu hysterie. Manžel ječel jak pominutý, že jsem idiot, blázen a největší hlupák na světě. Děti mě obviňovaly, že jsem je nikdy neměla ráda.
Že jsem je okradla o peníze, na které měly nárok. Rázem se opět semkly a společně odešly s prásknutím dveří. Po několika měsících naprostého psychického pekla mě nakonec opustil i muž. Zůstala jsem sama. Nikoho z nich nevídám. Nikdo se se mnou nebaví. Nemám šanci ani vidět svá vnoučata.
Hana Z. (61), Plzeňsko