Přítel se chtěl se mnou rozejít a tak mě napadlo, že se kvůli němu zasebevraždím. Ale jen jako, aby mě litoval a vrátil se ke mně!

Samozřejmě, že to byl úplný nesmysl. Ale tehdy jsem si myslela, že je to docela chytrý nápad. On totiž můj Radek, nebyl moc chytrý. Z učňáku ho vyhodili hned v prváku a v práci plnil jen rozkazy mistra. Byl ale pracovitý a taky měl moc pěknou postavu.

Chodil totiž denně do posilovny a tak byl samý sval. Asi nemusím zdůrazňovat, že na něho ženské letěly jako vosy na med.

Zahýbal mi se starší

„Nemusíš se o mě bát, já miluju jen tebe, Zdeničko!“ ubezpečoval mě, ale já mu nevěřila. Ne nadarmo mi mamka vtloukala do hlavy, že všichni mužský jsou stejný a žádný neodolá, když se mu nějaká pěkná nabídne.

A taky jo. V posilovně mu začala nadbíhat taková ramlice prsatá. Byla o dost starší, než Radek, ale asi se jí zachtělo zajíčka, mrše. Nedala mu pokoj! On si z počátku dělal z toho legraci, ale později už o ní nemluvil.

Bylo to podezřelé a tak jsem si na n jednou počíhala. Koukala jsem na ty dva, jak po sobě lezou hned před tím fitkem, bylo jim jedno, zda se někdo dívá, nebo ne. Domů jsem se vrátila úplně zdrcená a nevymyslela jsem nic jiného, než že skončím se životem.

Místo sebevraždy jsem usnula

Vykoupala jsem se, vzala nejhezčí šaty, co mám, a se sklenicí vody a krabičkou prášků na spaní, jsem se odebrala do postele. Napsala jsem krátký dopis a se všemi se v něm rozloučila.

Už jsem si strkala prášky do pusy, když mě napadlo, co blbnu? Proč bych se měla, kvůli takovému potomci, zabíjet? Schovala jsem prášky pod matraci a spokojeně usnula. Jenže, za chvíli přišel domů Radek.

Uviděl prázdnou krabičku od léků a dopis. Zacloumal se mnou, ale nemohl mě probudit. Já totiž strašně tvrdě spím, tak jsem ho vůbec nevnímala. Za chvíli přijela sanitka.

Příteli jsem se vysmála

„Slečno, probuďte se! Kolik jste těch léků snědla!“ křičela na mě taková mladá doktorka a já sotva mohla otevřít oči. Byla jsem úplně dezorientovaná. Nemohla jsem pochopit, co se vlastně děje.

„Zdeničko, vzbuď se!“ ozval se jeho hlas. „Ty jsi snědla kvůli mně prášky! Já tě neopustím, zůstanu s tebou, když mě tak miluješ!“ šeptal mi do ucha Radek a u toho brečel. To mě probudilo a začala jsem se smát.

„Ale já nic nesnědla!“ musela jsem přiznat. Záchranáři mi pořádně vyhubovali a odjeli a my zůstali s Radkem samotní. On stále slzel a já byla z té svojí lásky i žárlivosti vyléčená. Najdu si lepšího a o sebevraždě už nechci nikdy slyšet!

Zdenka M. (57), Žatec