Někdy je lépe zachovat si důstojnost a přijít o výhody, než jít na ruku gaunerovi.    

Hned, jak jsem našeho nového vedoucího skladu poprvé spatřila, bylo mi jasné, že si s ním nebudu rozumět. Někteří lidé jsou zkrátka nesympatičtí na první pohled.

Společně s kolegyní Jiřinou jsme se shodly, že se nám po bývalém vedoucím, který odešel do důchodu, bude opravdu stýskat. Měl také své mouchy, ale dalo se s ním lidsky vyjít.

První projev pana Hnátka, jak se nový vedoucí jmenoval, vypadal, jako bychom nastoupili někam do pracovního tábora nebo na vojnu. Vyjmenoval všechno, co mu vadí a co nestrpí. Skoro v každé větě zaznělo nějaké to „já“.

Bylo nám jasné, že jakmile dojde k nějakému problému a my budeme potřebovat pomoc nebo radu, od pana Hnátka se ničeho takového nedočkáme.

Zeptala jsem se ho přímo

Vedoucí to vzal, jak se říká, hned pěkně od podlahy. V následujících dnech si nás jednotlivě povolával k sobě do kanceláře. Protože se jednalo o velký sklad a pracovalo nás tam hodně, čekala jsem skoro týden, než na mě došla řada.

Snažila jsem se tvářit slušně a zdvořile, ale vlastně jsem ani nemusela. Hnátek se na mě skoro vůbec nepodíval. Víceméně zopakoval to, co už říkal předtím, při tom obecném projevu.

A potom zdůraznil, že chce být informován o veškerém dění ve skladu, a to nejen pracovním. Nestrpí prý, když se někdo snaží někoho krýt nebo něco utajovat. To už jsem se neudržela.

V duchu jsem si říkala, co to na mě, třiapadesátiletou ženskou, tenhle sotva pětatřicetiletý namyšlenec zkouší. Zeptala jsem se, jestli má na mysli, abych na své kolegy a kolegyně donášela.

Nasadil potměšilý úsměv a odpověděl, že takhle ošklivě by to neoznačil, ale že jsem to víceméně pochopila správně. Dodal ještě výhrůžně, že je mi snad jasné, jaká je dnes nouze o práci.

A na závěr řekl, že si mě zase za nějakou dobu zavolá, abych mu poreferovala o všem, co vím a co by mohlo být důležité.

Bylo to skoro jako ve vězení

V dnešní době, tedy skoro po deseti letech, by si už takové jednání Hnátek nedovolil. Nyní, jak vím, firmy spíš zaměstnance hledají, než aby tomu bylo naopak. Jsem už v důchodu, takže se tím nezabývám. Tenkrát mi ale do důchodu ještě nějaké ty roky chyběly.

A protože jsem nebyla sama ve starším věku, kdo ve skladu pracoval, pochopila jsem, že se nový vedoucí zaměřil právě na nás, kteří bychom už těžko hledali novou práci. Radila jsem se o tom i s Jiřinou. Prozradila mi, že od Hnátka slyšela přesně to samé, co já.

Smutně jsme se ujistily, že si budeme nyní muset dávat pozor na to, co řekneme a uděláme. A práce ve skladu brzy skutečně začala připomínat vězení. Majiteli firmy byli Němci a chod skladu plně ponechávali na svých českých podřízených.

Vedoucí měl tedy dost volné ruce. Nebylo možné si na něho někde stěžovat. Při své druhé návštěvě v jeho kanceláři jsme se dostali do konfliktu. Bylo jasné, že nás nechává všechny sledovat a že mezi námi jsou donašeči. Dala jsem jasně najevo, že se mi to nelíbí a že já na nikoho nic říkat nebudu.

Udělal neskutečný podraz!

Pocítila jsem to brzy finančně. Hnátek rozdával pokuty za naprosté hlouposti a malichernosti. Na mě si obzvlášť zasedl. Doufal, že mě tak donutí dělat to, co chce. Já jsem se ale odmítla podřídit. Tlak se stupňoval.

Nejhorší bylo, když Hnátek vyhodil Jiřinu, moji nejlepší kamarádku na pracovišti a řekl jí, že jsem na ni donášela. Tehdy jsem se rozhodla odejít také. Ještě předtím jsem ale vedoucímu do očí řekla, co si o něm myslím.

Našla jsem si pak naštěstí jinou práci, i když hůře placenou. A s Jiřinou jsme si to vysvětlily. Jistým zadostiučiněním pro mě pak bylo, když Hnátka po roce vyhodili kvůli nějakému maléru. Já jsem se ale už do skladu nevrátila.

Petra M. (63), Ostrava