Vnučku Adélku miluji od chvíle, co mi ji syn v porodnici položil do náruče. Jako malou jsem ji hlídala, když byla starší, staly se z nás kamarádky. Svěřovala se i s věcmi, které by rodičům neřekla.  Ne každému se poštěstí, aby měl tak hodné a chytré dítě.

Jenže mně někdy připadalo, že si Filip s Olinou toho, že mají Adélku, příliš neváží. Oba dva se honili za kariérou a za penězi, na dcerku dost často neměli čas. Musím přiznat, že dost dlouho mi to vyhovovalo.

Olinini rodiče bydleli daleko, takže jsem byla jediná „hlídací“ babička a byla jsem za to ráda.

Jenže jak holčička rostla, občas jsem si všimla, že ji to mrzí a že by chtěla být s rodiči víc. Několikrát jsem se, i za manželovy pomoci pokusila promluvit jim do duše, ale bylo to k ničemu.

Rodiče jí nebyli nablízku

V osmé třídě se moje roztomilá holčička s copánky začala měnit. Už se se mnou tolik nebavila, v jídle se jenom šťourala, ve škole se jí zhoršily známky. Na moje otázky odpovídala vyhýbavě.

„Mně se to nelíbí,“ oznámila jsem manželovi, když od nás jednou odpoledne odešla. „Sice chápu, že jde do telecích let, ale tohle není samo sebou. Někdo by si s ní měl pořádně promluvit. Zajdu k mladým a proberu to s nimi. Musí si na Adélku udělat víc času.

Podle mě ta holka neví, co se sebou a jestli něco potřebuje, tak rodiče.“ Manžel mě od návštěvy zrazoval, upozorňoval mě, jak to dopadlo v minulosti, když jsem mladým chtěla mluvit do výchovy. Jistě, vždycky mě odbyli, nebo mi řekli, ať to s Adélkou vyřeším sama, že na mě dá stejně nejvíc.

Nade mnou ohrnovala nos

„Zbytečně to dramatizujete, maminko,“ vrtěla hlavou o něco později snacha nad kávou. „No tak jde holka do puberty.

Nemůžete čekat, že se bude chovat pořád stejně, jako když jí bylo šest.“ Spolkla jsem prudkou odpovědět, která se mi drala na jazyk a zkusila něco klidnějšího. „Byla bych ráda, kdybych to dramatizovala. Ale ona se opravdu hodně změnila.

Je smutná, nic pořádného ji nebaví a hrozně hubne. Potřebuje teď vás. Oba. Vy jí musíte nastavit mantinely, ukázat, co je správné, a co ne. Musíte se víc snažit. Vždyť vás ani nezajímá, kam ta holka po večerech chodí. “Snacha se na mě útrpně dívala.

Nebylo pro mě žádnou záhadou, co si o mně myslí. Že jsem předpotopní stařena, která nerozumí mladým a zbytečně jen dělá rozruch.

Po té promluvě se u mě skoro týden neukázala, a když jsem jí volala, byla vyhýbavá a neochotná. Pochopila jsem z toho, že si s dospívající Adélkou promluvili, jenže to podali tak, že se mnou teď kvůli tomu nechce mluvit.

Ten den, kdy za mnou konečně přišla, to nebyla ona. Odpovídala se zpožděním nebo naopak moc rychle, oči jí plavaly a občas se začala chichotat, i když nebylo čemu. „Adélko, ty něco bereš? Nějaké drogy,“ nevydržela jsem to nakonec.

Do očí se mi nepodívala

„Ale babi,“ ušklíbla se. „Neberu nic. Neblázni.“ Jenže do očí se mi nepodívala. Sotva odešla, volala jsem synovi. Doufala jsem, že alespoň on bude mít rozum. Ale kdepak. Vypadalo to, že ho otravuji s něčím, co považuje za naprostou pitomost.

Rozhodla jsem se, že to tak nenechám. To, co jsem udělala, bylo možná divné, ale připadalo mi, že nemám jinou možnost. Začala jsem milou Adélku sledovat, jako v detektivce. Třetí den po škole, odkud odešla před odpoledním vyučováním, zamířila do centra města.

Po cestě někomu telefonovala. Když dorazila do parčíku před kinem, už tam na ni čekal nějaký starší kluk. Viděla jsem, že mu dává peníze a něco si od něj bere. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Měla jsem pravdu. Brala drogy!

Nedovolili, abych s ní promluvila

Nevěděla jsem, co dělat. Počkala jsem, až odejde a pak jsem anonymně zavolala na policii. Co s Adélkou jsem zatím netušila, ale chtěla jsem, aby toho lumpa zatkli. Potom jsem vyrazila k mladým. Jako obvykle mi nevěřili.

Jenže když jsem jim popsala, čeho jsem byla svědkem, zviklalo je to. Ovšem že bych u nich počkala a promluvila si s Adélkou společně s nimi, o tom nechtěli ani slyšet. V podstatě mě vyhodili. Dva dny jsem neměla žádné zprávy. Třetí den vpodvečer mi zavolal syn.

„Je mi líto, mami,“ začal třesoucím se hlasem, „ale nemám dobré zprávy.“ Musela jsem se na to posadit. Tušila jsem, že jde o Adélku. A taky že ano. Syn a snacha se rozhodli, že všechno vyřeší sami, bez cizí pomoci.

Té nebohé holce udělali scénu a vyhrožovali jí, že ji dají do pasťáku. Nešťastná Adélka nejdřív plakala, pak mlčela a nakonec řekla, že je jí to jedno, že na ni stejně nemají žádné právo. Od té chvíle s nimi nepromluvila.

A třetí den ji syn našel doma v bezvědomí. Předávkovala se prášky. Naštěstí se syn vrátil z práce dřív.

Snad už je to na lepší cestě

V léčebně zůstala Adélka měsíc. S rodiči mluvit nechtěla, jen se mnou. Proto se mnou jednali i lékaři. Dozvěděla jsem se, že vnučka má hraniční poruchu osobnosti a k tomu, aby se s tím vyrovnala a dostala se z toho, bude potřebovat hodně sil a také pomoci.

Na její vlastní žádost odešla po skončení pobytu v léčebně k nám. S rodiči se stýkat musí, je to součást léčby, ale být s nimi nechce. Říká se mi to těžko, ale ani se jí nedivím. Přitom, jak se k ní chovali, se dalo čekat, že se dostane do problémů.

U mě a u dědy teď má to, co potřebuje nejvíc. Láskyplné zázemí, díky kterému se zase může postavit na nohy.

Dobromila (70), Ostrava