Když mi zemřel manžel, byla jsem na dně. Děti už měly svoje životy a já zůstala sama, jen se psem a rybičkami. Říkala jsem si, že už mě v životě nic dobrého nečeká. Děsilo mě to, ale neměla jsem sílu s tím něco dělat.

Už  od střední školy jsem pracovala jako úřednice, takže práce mi do života žádné velké vzrušení nepřinášela. S Radimem jsme ale měli jednu velkou společnou vášeň. Cestování.

Nemuseli jsme jezdit do exotických zemí, dokázali jsme udělat skvělé dobrodružství i z výletu do Krušných hor. Nejezdili jsme jenom spolu, on se občas vypravil ven se svou chlapskou partou, já zase s kamarády, které jsem měla už od střední školy.

Nejdůležitější bylo, že jsme spolu mohli všechny naše zážitky sdílet. I když jsme jeli každý zvlášť, u vyprávění, co jsme zažili, jsme se výborně bavili oba dva. Jenže s tím vším byl teď konec. Když jsem byla sama, ztratilo pro mě to, co mě dřív bavilo, smysl.

Děti se mě samozřejmě snažily nějak povzbudit. V jejich společnosti se smutek nevytratil, ale protože jsem jim nechtěla přidělávat starosti, alespoň jsem se tvářila, že se s tou krutou životní ztrátou pomalu vyrovnávám.

Dcera věděla, jak na tom jsem

Syna Adama jsem tím oklamat mohla. Není žádný velký psycholog. Zato před dcerou Ladou jsem se mohla snažit sebevíc a nevěřila mi. „Mami, takhle to dál nejde.

Já vím, jak moc jsi tátu milovala, ale už to bude skoro rok a ty jsi pořád zalezlá doma jako jezevec. Musíš s tím něco dělat. Vždyť jsi ještě mladá, přece nechceš zůstat sama. Moc dobře víš, že táta by to taky nechtěl.“ Měla samozřejmě pravdu.

I když se mi to nelíbilo, bylo to tak. Věděla jsem, že svému srdci neporučím. Pořád ještě jsem se však mohla spolehnout na svou vůli a rozum. Musela jsem to udělat už kvůli Ladě. Máma by nikdy neměla přidělávat dceři starosti.

Pozvání jsem přijala

Hned další víkend mě dcera s mužem pozvali na grilování s partou jejich přátel. Tušila jsem, že se mě pokusí s někým seznámit. Nechtěla jsem jí to kazit, tak jsem si na sobě dala záležet. A i když jsem z toho měla obavy, nakonec to bylo příjemné odpoledne.

Dva ze zúčastněných byli v mém věku, rozvedený Milan a vdovec Tomáš. Oba byli příjemní a chytří, ale víc mi padl do oka Tomáš. Jistě, nebyla to žádná láska na první pohled. Ale choval se mile, zjistila jsem, že se nám líbí stejné knížky a tak.

Pozvání na koncert, který se konal za týden, jsem neodmítla. Přiznávám, že hlavně kvůli dceři. Viděla jsem totiž, jak velkou radost má, že se zase s někým bavím. V týdnu jsem se sešla se svou kamarádkou Kateřinou.

Chtěla jsem vyzvědět, co si myslí o tom, že si s někým vyrazím mezi lidi. Bylo mi jasné, že mě neodsoudí, vždycky byla bytostná optimistka a život viděla z té lepší stránky.

Kamarádka byla nadšená

„No ale to je skvělé,“ zajásala. „Už bylo na čase. Uvidíš, bude to prima. Navíc máš ohromné štěstí. V našem věku to není už tak jednoduché někoho najít. Ale ty jsi měla kliku všech klik. Začínáš nový život, to je báječné!“ Její nadšení mě nakonec nakazilo.

Začala jsem si říkat, že má pravdu. Můžu být ráda, že jsme si s Tomášem padli do oka. Nakonec jsem kolem sebe měla dost kamarádek, které po rozvodu nebo po smrti manžela byly už několik let samy. Ne proto, že by chtěly. Jenže nepotkaly nikoho vhodného.

Podlehla jsem jim

Než přišel den D, už jsem sama sebe přesvědčila, že je Tomáš výborný a že mi osud přeje. Před divadlo jsem dorazila rozzářená a v dobré náladě. Večer byl příjemný, ale samozřejmě jsem se neubránila tomu, abych v duchu nesrovnávala Tomáše s Radimem.

Vždycky jsem se ale rychle okřikla. Radim byl naprosto výjimečný, jemu se nemohl vyrovnat nikdo. Nevím, jestli bych se s Tomášem scházela, kdyby nám všichni kolem tak moc nepřáli štěstí. Možná ne.

Jak už jsem řekla, z mé strany to žádné osudové vzplanutí nebylo. A tak jsem si užívala pochvaly kamarádek, zároveň jsem chtěla uspokojit zvědavé dotazy dcery. Po třech měsících už jsme se scházeli pravidelně.

Přesvědčovala jsem se, že jsem šťastná, ale občas v noci jsem se budila s pocitem, že tohle není úplně to, co bych chtěla a že se mi něco chybí.

Ukázalo se, že Tomáš je sice chytrý a není zlý, ale je pěkně pohodlný. Do města jsem ho ještě dostala, ale někam na výlet do přírody ani omylem.

Když jsem chtěla jet sama, tvářil se ukřivděně a nechápavě se mě ptal, proč se chci někam trmácet, když u něj doma mi bude líp. Rozhodla jsem se, že to změním. Bylo to v sobotu ráno. Měla jsem nachystané batohy, svačiny a postavila jsem Tomáše před hotovou věc.

Došlo mi, že to není to, co chci

„Jedeme na túru do Krušných hor. Tentokrát se z toho nevymluvíš. Musíš se mnou, uvidíš, jaká to bude paráda. “Nevěřícně a taky dost otráveně se na mě podíval. „Ale no tak, Miládko, to si s tím chozením nemůžeš konečně dát pokoj?

Už nám není dvacet, měla by ses chovat jako dospělá. Tohle pro nás není.“ V tu chvíli jsem ho najednou uviděla úplně jinak. Předtím pro mě byl celkem fajn chlap, ale taky možná moje poslední naděje na vztah.

Jenže teď jsem před sebou měla někoho, kdo byl psychicky proti mně stařec, a chtěl do stařecké pohodlnosti stáhnout i mě. Došlo mi, že tohle nemám zapotřebí. Ani kdybych měla zůstat sama. Dceru a kamarádky jsem trochu zklamala. Nepochopily, co se stalo.

Ale já mám jasno. Jestli se zase dám s někým dohromady, musí to být z lásky a ne z rozumu.

Milada (58), Českolipsko