„Nedá se nic dělat paní Kratochvílová. Buď budeme Filípka co nejdřív operovat, nebo ho budeme muset uspat.“ Když mi náš veterinář řekl tahle slova, doslova se pode mnou zhoupla podlaha. Pejsek Filípek, můj nejlepší přítel!

Když zemřel manžel a dcera a nevlastní syn se odstěhovali z domova, cítila jsem se občas sama. Ještě že mi Filípek dělal společnost! Nedokázala jsem si představit, že bych o něj přišla.

Jenže operaci bylo nutné provést co nejdřív a já neměla zrovna tolik peněz. Druhý den odpoledne jsem seděla u kamarádky Heleny a do hrnku s kávou mi padaly slzy.

S kamarádkou

„Vůbec nevím, co mám dělat. Přece nemůžu nechat Filípka umřít. Co bych si bez něj počala?“ Helenka mě soucitně pohladila po rameni. „Kdybych mohla, tak bych ti ráda ty peníze půjčila. Ale víš, jak to mám. Od důchodu k důchodu,“ povzdechla si.

Chvíli tiše přemýšlela a pak zvedla hlavu. „No a nemohla by ti půjčit Věrka?“ Jistě, moje dcera! Samozřejmě, že jsem si na ni taky vzpomněla. Peněz měli mladí dost, i když měli dvě děti, mohla zůstat doma, manžel se o ni staral víc než dobře.

Ale ozvat se jí, to pro mě nebylo jen tak. Mohla jsem si za to ale sama.

Na dceru jsem byla měkká

Věrčin táta zemřel, když byly dcerce čtyři roky. Moc jsem ho milovala a trvalo dlouho, než jsem se z jeho smrti vzpamatovala. Hlavně jsem se vždycky snažila, aby Věrka zbytečně netrpěla tím, že nemá tatínka, a asi jsem ji dost rozmazlovala.

Můj druhý manžel Aleš se s tím snažil něco dělat. Jenže já jsem Věrku vždycky hájila. Že jsem udělala chybu, mi naplno došlo, když Aleš zemřel a ona se po svatbě odstěhovala. Ačkoli to ke mně neměli mladí vůbec daleko, objevovali se jen zřídkakdy.

Mrzelo mě to, jenže kdykoli jsem Věrku prosila, aby přijeli na návštěvu častěji, měla po ruce nějakou výmluvu.

,A když jsem potřebovala pomoci s opravou domku, rozčílila se, že manžel má moc práce a že jestli chci ve svém věku něco opravovat, mám si na to zjednat řemeslníky. Ano, napadlo mě poprosit Věrku o pomoc.Jenže po ní něco chtít!

Byla jsem si téměř jistá, že odmítne. Nakonec jsem to ale udělala. Kvůli Filípkovi.

Její chování mě rozplakalo

„To víš že jsem jí zavolala,“ řekla jsem Helence s těžkým srdcem. „Ani se mi nechce myslet na to, co mi řekla. Začala, proč to chci zrovna po ní, že mají jet na Vánoce na Bali a potřebuje si peníze, které má, vyměnit, aby měla s sebou nějakou hotovost.

Připadala jsem si jako hlupák. Ani mně nechtěla dát k telefonu vnoučata, prý bych je tím svým pohřebním hlasem jen vyděsila. Nakonec,“ neovládla jsem se a hlas se mi zlomil, „nakonec mi řekla, že je to jen pes.

Že si už svoje odžil a nemám to dramatizovat.“ Při vzpomínce na dceřin naštvaný tón jsem začala nezadržitelně vzlykat. Helenka mě objala kolem ramen.

Vztahy byly chladné

„No a co Zdeněk,“ zkusila to ještě jednou opatrně. „Ten by ti ty peníze nepůjčil?“ Zdeněk byl můj nevlastní syn. V době, kdy jsme se s Alešem brali,mu bylo třináct. Samozřejmě, že z macechy moc nadšený nebyl.

Navíc procházel takovým divným obdobím a já si s ním nevěděla rady. Doma jsem měla holku, netušila jsem, jak vychovávat kluka. Ani mi neříkal mami, ale teto Věro. Bylo to divné a já na něj byla dost přísná.

Ne, že bych ho neměla ráda, spíš jsem se cítila bezradná a řešila to přísností a odtažitostí.

Kvůli Filípkovi

Po smrti svého otce se ode mě odstěhoval. Občas jsme se potkali na nákupech, poslali si přání k svátku, narozeninám nebo Vánocům. Choval se ke mně mile, jenže já nevěděla, co bych mu měla říct. Po návratu od Helenky jsem seděla u telefonu a váhala.

Mám Zdeňkovi zavolat? Byl mou poslední nadějí. Proto se mi do toho tak moc nechtělo. Jenže když jsem uviděla, jak se na mě z pelíšku dívá Filípek, bylo mi jasné, že to alespoň zkusím. Hůř než dcera mě odmítnout nemohl. Zpočátku byl překvapený, že mě slyší.

Zajímal se proč volám a jestli mi může s něčím pomoci. Zaskočilo mě to, bylo to úplně jiné, než jak se ke mně chovala Věrka.

Ještě než jsem mu pořádně vysvětlila, o co jde, a že když mi peníze půjčí, určitě mu je vrátím, zarazil mě. „Nic mi nevysvětluj, teto Věro. Filípek je moc milý pejsek. Zavolej hned na veterinu a dej mi vědět, kdy bude ta operace. Odvezu vás tam a zaplatím to.

Jsem rád, že pro tebe můžu alespoň něco udělat.“ Zůstala jsem jako opařená. Chvilku jsem mlčela, pak jsem se zase rozplakala a už ani nevím, co jsem říkala. Nakonec jsem se ho zeptala, proč je na mě tak hodný. Jenom se zasmál.

Prý jsem mu moc pomohla, když jsem na něj dohlížela. „To víš, táta byl dlouho vdovec, rozmazloval mě, ale tys mě dokázala spravedlivě srovnat. A já věděl, že ti na mě záleží, jen jsem to neuměl dát najevo.“

Čekají mě hezké Vánoce

O co víc mě zklamala vlastní dcera, o to víc mě potěšil nevlastní syn. K veterináři mě opravdu odvezl a když měl Filípek po operaci, zavezl nás zase domů. Účet u veterináře uhradil bez mrknutí oka. A nejenom to. Dokonce mě i Filípka pozval na svátky k nim.

Zaskočilo mě to, ale ráda jsem přijala. Jen mě bolí, že se ke mně nemůže takhle chovat Věrka. Přesto jsem vděčná, že nebudu na svátky sama, ale se Zdeňkem, jeho dětmi,manželkou a Filípkem, který je zdravý a naživu jenom díky mému báječnému nevlastnímu synovi.

Ludmila (70), Karlovy Vary