Kdysi byl pro mě můj muž ten rytíř na bílém koni, co si pro mě přijel. Ale pohádky je konec. A z manžela se stal zbabělec ze všech největší.

Ještě teď se celá třesu odporem, když si na to vzpomenu. Na chlapa, kterého jsem bezmezně milovala téměř třicet let. Kdysi byl pro mě jako zjevení, když se jednou objevil na vysoké v posluchárně. Zamilovali jsme se oba a po škole se hned vzali.

Byli jsme tak šťastní, když se nám narodila Romanka. A ještě několik let potom.

Nemoc nás zaskočila

Pak ale dcera začala mít zdravotní potíže. Když jí bylo sedmnáct, lékaři jí diagnostikovali Crohnovu chorobu. Byl to šok pro Romanku i pro nás. Je to velmi nepříjemné a stresující onemocnění.

Pro mladou holku v pubertě obzvlášť. Byla jsem z toho zničená, ale jedno jsem věděla jistě. Romana potřebuje ze všeho nejvíc naši podporu. Psychickou i faktickou.

To nejhorší teprve přišlo

Když jsme se pomalu začínali s nezvyklou situací trochu vyrovnávat, následovala další, ještě těžší rána. Kvůli komplikacím museli lékaři dceři udělat dočasný umělý vývod střev.

Odpadní látky z těla jí tak měly odcházet do speciálního pytlíku upevněném na těle. Po operaci se Romanka odmítala na své tělo vůbec podíval. Zhroutila se.

Situace se zdramatizovala

Romana se zavřela ve svém pokoji a nechtěla vůbec vyjít ve. Chápala jsem to. Při vyprazdňování u ní byl cítit zápach a neovladatelné zvuky. Nevěděla, co si má obléci, aby jí pytlík nebyl pod šaty vidět.

Sama jsem si neuměla představit, že bych tak dokázala žít. Ale snažila jsem se ze všech sil dceru podržet. Smrtelnou ránu nám oběma ale nakonec zasadil můj manžel. Jednoho dne se sbalil a odešel. Nedokázal mi to říct ani do očí.

Jen na lístek v předsíni napsal. Už to nezvládám, promiň. Zůstaly jsme tedy samy s dcerou. Nevím, co bude dál. Zrada manžela mě bolí stejně jako dceřino trápení.

Jana Ž. (45), Most