Tajemství téměř detektivní zůstalo i po letech nevyřešeno.  

Naše rodinná historie byla celkem složitá. Pradědeček, který byl podnikatel, postavil kdysi vilu, ve které žil, o tu ale přišel po roce 1948. Díky restitucím se nám po sametové revoluci vila vrátila.

To už byli moji rodiče rozvedeni a tak se majitelem vily stal otec, který byl vášnivým sběratelem umění. Sbírky nejrůznějších předmětů měly velmi vysokou cenu. Po smrti otce jsme vilu zdědili s bratrem Alešem.

Chtěli jsme ji v budoucnu prodat, protože každý z nás měl svůj domov vybudovaný jinde. Do té doby, než se najde vhodný kupec, jsme ale chtěli dům udržovat. A pokud by se našli zájemci o ony umělecké kousky, průběžně jsme je hodlali prodávat.

Nebyl to ani jeden z nás

Vila byla dobře střežená. Uklízet tam chodila paní od vedle a ta jediná znala kód ke vstupu. Všechny zděděné obrazy, sochy a další drahé předměty jsme s Alešem shromáždili v jednom pokoji v horním patře.

Ten pokoj byl zabezpečen ještě důkladněji než celá vila a na oknech byly dokonce pevné mříže. Případní lupiči by to zkrátka neměli vůbec jednoduché.

Nějaký čas to takhle fungovalo bez problémů, ale jednoho dne mi Aleš zavolal a zneklidněným hlasem se mě ptal, jestli jsem náhodou z oněch uměleckých předmětů něco neprodala. Okamžitě jsem reagovala, že samozřejmě ne.

Cítila jsem se i trochu dotčená, protože s bratrem jsme si celý život věřili a on musel vědět, že bez jeho vědomí a souhlasu bych na nic z otcovy sbírky nesáhla.

Do vily jsme jeli společně a protože jsme předtím pořídili podrobný seznam celého inventáře, nebylo těžké, abych se osobně přesvědčila, že skutečně chybí jedna malá soška a jeden menší obraz.

Děsivý hluk o půlnoci

Aleš nejprve podezíral paní, která tam chodila kvůli úklidu, jenže ta neznala složitý vstupní kód do pokoje, pouze do vily. Ten pokoj jsem jezdila pravidelně uklízet já sama.

Navíc na dveřích byla z vnitřní strany pevná kovová závora, od níž jsme klíče měli jen já s bratrem. Stáli jsme tak před opravdovým tajemstvím, které jsme si nedovedli vysvětlit. A začalo se ukazovat, že to neskončí jen u jedné záhady.

Během dalšího týdne ze zamčeného pokoje zmizel jiný obraz. Stoprocentně jsem věděla, že tam předtím byl, protože se mi líbil. S Alešem jsme se navzájem ujistili, že si věříme. Rozhodli jsme se přijít tomu všemu na kloub.

To ale znamenalo, že ve vile budeme dočasně na střídačku přespávat. Hned první noc jsem vyděšeně bratrovi volala na mobil. O půlnoci mě totiž probudily hlasité kroky, které se ozývaly právě z toho zamčeného pokoje!

Ovanul nás ledový vzduch

Než Aleš přijel, kroky utichly. Šli jsme se podívat dovnitř do pokoje a zjistili jsme, že chybí další z drahých předmětů. Já jsem bratrovi řekla na rovinu, že ve vile straší. On jako rozumný člověk, co vždycky stál nohama pevně na zemi, něco takového popíral.

Poté, co příště strávil noc ve vile on sám, ale změnil názor. Zkoumali jsme, jestli třeba do místnosti nevede nějaký tajný vchod odjinud. Nic jsme nenašli. Poté jsme se rozhodli, že další noc zůstaneme ve vile oba dva a to přímo ve strašidelné místnosti!

Nechali jsme i rozsvíceno. Spát se nám rozhodně nechtělo. Čekali jsme, co bude. O půlnoci zhasla světla a ovanul nás ledový vzduch. Ve tmě bylo slyšel opět kroky a pak ránu, jak nějaký předmět spadl na zem. Když se znovu rozsvítilo světlo, chyběl další obraz!

Druhý den jsme celou sbírku nechali odvézt na jiné místo a od té doby se z ní nic neztratilo. Nedovedeme si vysvětlit, co se tehdy odehrávalo a kam se ty předměty poděly.

Já si myslím, že duch našeho otce si pro své oblíbené věci chodil ze záhrobí, ale Aleše jsem o tom nepřesvědčila. Dnes už je sbírka rozprodaná a nepatří nám ani ta vila. V paměti nám ale zůstaly opravdu hrůzné zážitky!

Jana V., (50), Kladno