Když v našem domě zasklívali balkony, vznikla najednou příležitost mít zimní zahradu. Manžel mlčky souhlasil. Stejně na balkon moc nechodil, a když si tam občas zapálí cigaretu, může být kolem něho kytek, kolik chce.

Danajský dar

Když mi kamarádka Veronika přinesla k narozeninám dárek, měla výraz, který jsem nechápala. Je to rozená šprýmařka, tak jsem čekala, že z krabice s velikánskou mašlí vyskočí nějaká příšera.

Ale nevyskočila. Byla v ní uložená v pelíšku z hedvábného papíru větší cibule. „Na konci zimy to zasadíš a vyroste ti taková krásná palma. Na podzim uschne a další rok bude ta cibule větší. Ideální pokojovka,“ slibovala Verča.

Nekvete

První rok se vytáhl kmínek a nad ním se jako deštník rozprostřely listy. Manžel si kytku prohlížel se zájmem. „Jak kvete?“ ptal se. „Nekvete, jen jednou za několik let,“ řekla jsem. A další rok se to opakovalo.

Další rok už se ale něco změnilo. Z kmínku rašil květ. „Tak přece,“ řekl manžel převapeně, „to jsem zvědavý.“

Kanalizace v ložnici

Bylo sobotní ráno, chtěli jsme si přispat. Ale manžel se vrtěl v posteli. „Co to je za smrad?“ vyskočil. „Vytekla kanalizace!“ To už jsem pochopila, co je příčinou nesnesitelného zápachu.

Byl to zmijovec, ta ideální pokojovka od Verči. Hned jsem jí volala. A ona se smála. „Někdy si člověk holt musí počkat,“ škytala radostí. „Ale je to jinak nádherná kytka.“ Teprve pak jsem si našla, co mi to Veronika podstrčila k narozeninám.

To se nedá vydržet

„Buď půjde on, nebo já!“ řekl manžel výhrůžně. Přesvědčovala jsem ho, že přece tak krásnou kytku nevyhodíme. „A to mám v bytě čichat tlející maso?“ protestoval. I sousedka se na mě dívala vyčítavě. „Někde ve stoupačkách musel umřít potkan.

Necítíte to také?“ ptala se. Tak jsem přiznala barvu. „Fuj,“ zavrtěla hlavou, když jsem ji zvala dál. Nakonec zůstali manžel i zmijovec.

Hana P. (56), Most