Z hodného chlapečka se stal grázl, kterého jsem se začala bát. Když mi dal první facku, probrečela jsem celou noc.

Jsou věci, s kterými se člověk nechlubí. Stydí se za ně a dlouho dělá, že prostě nejsou. K takovým věcem patří i domácí násilí. Obzvlášť, kdy vlastní mámu bije opečovávaný a milovaný syn. Můj Václav byl pro mě vždycky na prvním místě.

Po rozvodu jsem měla jenom jeho a věnovala mu každou volnou chvíli. Ne, že by mi nějaký chlap nechyběl, ale vždycky jsem si řekla, že mi to za to zvykání a změny nestojí.

Z Venouška vyrostl mamánek

„Mami, přece bys nedala přednost nějakému cizímu mužskému?“ ptal se Venoušek, když jsem naznačila, že mám přítele. „Kdoví, jestli by mě měl rád. A ty ho máš radši, než mě?“ vyzvídal a já neměla to srdce ho zklamat.

Když bylo Václavovi dvacet, našel si holku, ale neklapalo jim to. Pořád mu vyčítala, že je mamánek a neumí se osamostatnit. Jemu se ale ode mě nechtělo a já, proč to nepřiznat, byla ráda. Přece mě nenechá na stará kolena samotnou! Tak jsme si dál spokojeně žili, ale potom se to změnilo.

Vašek si našel v práci nějaké divné kamarády, kteří si žili na vysoké noze. „Mami, půjčíš mi na auto? Bez auťáku jsem úplně vyřízený…“ tvrdil a já ochotně půjčila. Potom na nějaké oblečení, dovolenou a nakonec i na motorku. Z půjčky mi nevrátil vůbec nic, tak mi jednou došla trpělivost.

Občas mi dal facku

„Venoušku, potřebovala bych vrátit pár tisíc, budou mi dělat nové zuby a to něco stojí,“ požádala jsem ho opatrně, ale jeho to úplně rozzuřilo: „Na co potřebuješ zuby, stejně už si žádného chlapa nenajdeš!“ rozkřiknul se na mě.

Zůstala jsem jako opařená. Vůbec jsem toho svého Venouška nepoznávala! Při příštím pokusu z něho vymámit alespoň část dluhu, to bylo ještě horší. Dal mi facku! Plakala jsem tehdy celou noc, ale on se mi omluvil, že to tak nemyslel.

Jenže, myslel. Když jsem se s ním nepodělila o výplatu, dal mi pěstí herdu do zad, facku nebo mě alespoň kopnul. Začala jsem se bát.

Pomoc přišla nečekaně

Neměla jsem se komu svěřit. Těžko říkat kamarádkám nebo kolegyním, jakého mám syna, když jsem se s ním celé roky chlubila! Nakonec přišla pomoc z nečekané strany. Jednou u dveří zazvonil Václavův mistr z práce, že se mnou potřebuje mluvit.

„Mám o Václava starost. Hrozně se změnil, v práci se fláká, budu ho muset propustit!“ řekl mi na rovinu a zkoumavě se na mě zahleděl. Asi si všimnul modřin, které jsem měla v obličeji i na pažích. Vůbec na nic se neptal a rovnou mi oznámil: „Nezkoušejte mi něco nalhávat.

On vás bije, co?“ Rozbrečela jsem se a všechno mu řekla. Potom už to šlo ráz na ráz. Policie, zákaz přiblížení, trestní oznámení. No, přišla jsem o syna, ale našla dobrého přítele. Toho mistra.

Jolana N. (52), Hradec Králové