Nikdy bych nevěřila, že se dokážu ve svém věku tak zamilovat. Uvěřila jsem krásným slibům. Pak ale přišel den, kdy mě milenec vyhnal z bytu. Můj dobrý manžel mi naštěstí odpustil.

Svého manžela jsem moc milovala. Byl o sedmnáct let starší, ale z mé strany to byla láska na první pohled. Byla jsem mladá a zahořela hlubokou vášní. Můj Miroslav se ale naší lásky bál.

Říkal mi, že jsem příliš mladá a jednou ho opustím. Přísahala jsem, že něco takového není a nikdy nebude možné. Vzala jsem si ho z lásky a byla šťastná. Spolu jsme vychovali dvě krásné děti. Manžel byl ten nejúžasnější člověk na světě.

Čím déle jsem ho znala, tím více jsem ho obdivovala a nacházela nové a nové přednosti, které ukazovaly, že je to neuvěřitelně laskavý, velkorysý a dobrý člověk, na kterého se mohu ve všem spolehnout a který by za mě položil snad i život. Proto nechápu, jak se mohlo stát, že jsem náhle jako nějakým strašlivým kouzlem začala svého dobrého muže nenávidět, nedokázala jsem ho vystát.

Možná to bylo tím, že se blížilo těžké období ženy, které provází nevyrovnanost, nervozita a podrážděnost? Najednou jsem chtěla na svém životě všechno změnit. A tehdy mi přišel do cesty ON!

Pryč od mého muže

Rozvedla jsem se a koupila si malý, ale útulný byt. Po několika dnech nadšení ze svobody jsem vyplnila formulář v jedné webové seznamce. Kolegyně se mi smály. Tvrdily, že na seznamky prý lezou jen samí zoufalci.

A já jim odpověděla, že po změně v občance i po přestěhování do vlastního, by to chtělo i nového chlapa. První dny měly kamarádky navrch. Odpovědí přišlo hodně, ale že bych mezi nimi viděla muže svého života?

David se ozval asi po třech dnech. Vyměnili jsme si několik mailů, za pár dnů jsme přešli na esemesky, pak přišlo první pozvání na rande. Byla jsem nadšená. Konečně muž, který si na nic nehraje.

Upřímný pohodář, táta samoživitel s devítiletým synem ve vlastní péči. Překvapilo mě jen, že spolu se synem žije u rodičů.

O deset let mladší

Byl o deset let mladší, ale opakoval stále dokola, že věk nehraje u něj žádnou roli. A já mu uvěřila. Znáte ten pocit, že se svou drahou polovičkou do sebe dokonale zapadáte, jako puzzle?

Tak přesně tak to bylo u nás. Báječně jsme se doplňovali, neměli jsme problém mluvit i o nepříjemných tématech. Když mělo dojít na první intimní chvilku, měla jsem trému snad víc, než když to bylo poprvé.

Ale bylo to fajn, a tak jsme ve svých schůzkách pokračovali. Ještě že jsem měla ten svůj byt. Se synem Davídkem mladším jsme se dali dohromady líp, než jsem doufala. Můj přítel sice tvrdil, že na tom mají největší zásluhu mé řízky, ale já to brala jako vtip.

Pamatoval si všechna výročí. I to naše, kdy jsme se poprvé vzali za ruce. „Vezmi si s sebou jen nějaké věci na přespání, pojedeme na výlet,“ řekl mi.

Hnala jsem se po hlavě

V luxusním horském hotelu mi napřed vyznal lásku. Pak zapálil spoustu svíček, do misek na stole dal báječné ořechy a do skleniček nalil likér, který mám ráda.  A pak mě vzal za ruku:

„Lásko moje největší, já vím, že jsme si řekli, že na svatbu nebudeme spěchat. Ale já si myslím, že chlap by měl požádat o ruku ženu, kterou miluje. Vezmeš si mě?“ Uvedl mě do rozpaků. Nevěděla jsem, co mu mám říct.

„Jsem dojata a nedokážu ti na tuhle otázku říct ne.“ Chvíle rozhodnutí přišla mnohem dřív, než jsme čekali. Davidovi totiž umřel otec. Tragédie přišla pro všechny nečekaně.

Na pohřbu si mě prohlédla půlka Davidova příbuzenstva. Všichni říkali, jak nám to spolu sluší, jak se k sobě hodíme. Nikomu nevadil náš věkový rozdíl. Dokonce zazněla otázka: „A kdy bude svatba?“ A ještě důležitější větu pronesla Davidova máma:

„Zdeničko, co kdybys prodala ten byt a nastěhovala se k nám? Teď už se sem pohodlně vejdeme. A stejně už jsme dávno rodina.“ A bylo to. Svůj malý byt jsem prodala a začala se stěhovat k budoucímu manželovi.

Část peněz za můj byt jsme investovali do nového zařízení a před svatbou jsme si splnili svůj sen – dovolenou v Thajsku.

Začali jsme zařizovat

David říkal, že po svatbě nebude na Thajsko to správné období. Zbylé peníze jsem dala k dispozici Davidovi na naši svatbu, aby vše připravil.

Krátce po našem výletu do Thajska odjel David na služební cestu a já zůstala v bytě s jeho matkou a malým synem. Telefon mi nezvedal, komunikovali jsme jen mailem a esemeskami.  Když se vrátil, byl nějak jiný, podrážděný.

Naše krásné chvilky a souznění duší bylo totam. Připadalo mi to zvláštní, ale říkala jsem si, že má asi v práci problémy. A tak jsme si vždycky dali pusu na dobrou noc a ráno ve vší počestnosti druhou.

Týden před svatbou odcházel do práce o dvě hodiny dřív než já, jen mi tentokrát nedal pusu a nepopřál hezký den. Když jsem dorazila do práce a zapnula počítač, dostala jsem šok. Čekal tam na mě mail.

Můj drahý David, po jehož boku jsem v noci spala a ráno se probudila, mi poslal mail. Text byl strohý a o to víc bolel. „Jistě sis všimla, že to mezi námi neklape. Vystěhuj se. Hned. Bylo by dobré, aby sis pro své věci dojela do konce týdne.“

Dostala jsem kopačky

Pokoušely se o mě mdloby. „Zdeno, co se děje, jsi bledá jako stěna,“ řekla mi má skvělá šéfová. Nebyla jsem schopná vydat hlásku. Ukázala jsem ji ten mail. „Vezmi si volno a odpočiň si,“ řekla. Jenže já neměla kam jít. Vždyť jsem svůj byt prodala!

Neřekla jsem to nikomu v práci ani svým dětem. A tak jsem chodila po ulici dlouho do noci. Co budu dělat? Kam se poděju? Rozjela jsem se do Prahy, abych přišla na jiné myšlenky. Vysedávala jsem po barech a prvním autobusem se vrátila ráno domů.

Do práce jsem dorazila dříve než ostatní. Byla jsem vyčerpaná, u počítače jsem usínala a vypadala jsem hrozně. Když se blížil konec pracovní doby a já nevěděla, kde budu spát, propukla jsem v pláč. Ani nevím, jak jsem to kolegyním řekla.

„To je teda…,“ nemohli přijít Davidovi na jméno. „No, dnes můžeš přespat u mě,“ kývla hlavou jedna z kolegyň.

„Ale jak to budeš řešit, holka?“  Ocitla jsem se na ulici Tři dny jsem pospávala tu u jedné, tu u druhé kolegyně, a přemýšlela, co bude dál. Na malém městě se všechno rychle rozkřikne. Cítila jsem, když jsem šla po ulici, jak se za mnou lidi otáčejí.

Bylo jasné, že si to mé kolegyně nenechaly pro sebe. Ale co jsem mohla dělat? Musela jsem jim být vděčná. „Máš tady návštěvu, Zdeno!“ nakoukla šéfová čtvrtý den do kanceláře a tvářila se tajuplně.

Nikoho jsem v tu chvíli nechtěla vidět, a tak jsem se neochotně zvedla a vyšla na chodbu. A tam stál můj bývalý manžel. S kytkou modrých růží, kterou jsem vždycky tolik milovala. Slzy se mi vhrnuly do očí. Objal mě něžně kolem ramen a láskyplně zašeptal: „Nezajdeme k Matyldě na oběd?“ Byla to naše oblíbená restaurace.

Ublížila jsem mu

Jediným slovem se nezmínil o mém úletu a o tom, jak moc jsem mu ublížila. Po obědě přede mě položil malou krabičku. Byly v ní dva prstýnky.

„To je k té naší perlové svatbě!“ Bylo to neuvěřitelné, ale opravdu scházelo jen několik málo dní do dne, kdy jsme se před třiceti lety brali. Šibalsky na mě mrknul těma svýma nádherně modrýma očima, které jsem tak milovala, a dodal:

„Jestli chceš, ještě bychom stihli stejný termín, aby se nám ty naše svatby ve stáří nepletly.“ Ráda jsem si ho vzala znovu – nejúžasnějšího muže mého života.

Zdena (52), Příbramsko