A přitom bych to měla být já, kdo by měl mít pro situaci, která u nás v rodině brzy nastane, pochopení. Sama jsem měla dceru Elišku v šestnácti – ještě na střední škole.
Tak bych vlastně měla být ráda, že naše Elza čeká miminko už jako dospělá žena. Ve dvaceti. Pro mě to ale znamená, že se stanu v šestatřiceti letech babičkou a to nedokážu vůbec vnitřně přijmout.
Asi jsem se příliš spoléhala na to, že moje dcera patří ke generaci, která si chce spíš užívat, než by se hned vrhala do mateřství.
Taky to na to původně vypadalo. Eliška si udělala maturitu a odjela do Anglie jako au-pair s tím, že na vysokou školu nastoupí za rok. K tomu už ale nedošlo.
Nedávno se vrátila, rozjela malý krámek s originálními bytovými doplňky, které v Anglii objevila a seznámila se s Viktorem.
Před čtrnácti dny mě překvapili novinkou, že budu babička. Úplně ve mně hrklo a od té doby to rozdýchávám. Nebyla jsem na to připravená a pořád nejsem.
Samozřejmě se ale nemůžu vůbec ozývat – všichni v rodině vědí, že jsem měla Elzu mladičká, tak by to vypadalo dost bláznivě, kdybych ji kritizovala.
Chce, abych byla babička
Manžel, kterého jsem si mohla vzít až díky povolení úřadů – tehdy byl v prvním ročníku na vysoké škole, se směje, co vyvádím. Že prý jsme nebyli jiní a na rozdíl od nás Eliška s Viktorem ani nepotřebují žádnou pomoc.
To my bychom se bez podpory rodičů jen těžko protloukli, starali se nám o malou, mohli jsme u nich bydlet, podporovali nás finančně. To Eliška nevyžaduje, mají se hezky a jediné, co ode mě očekává, je, že budu „babička jaksepatří“.
Vždyť jsem ještě mladá
V tom je právě největší problém. Absolutně se na to necítím a to je slabé slovo. Elišku strašně miluju, ale myšlenka, že bych měla milovat i její dítě, mě děsí.
Zrovna jsem se nadechla k aktivním životu, našla jsem si perfektní novou práci, chodím do fitka, věnuju se kamarádkám, cestování, vaření a spoustě dalších koníčků.
Nedokážu si představit, že by se mi do toho vešla péče o vnoučka. Nehledě na to, že některé moje kamarádky se na mateřství teprve chystají. A já mezi nimi s vnoučkem v kočárku? To si absolutně neumím představit.
Nemám se ani komu svěřit. Manžel se mi vysmál, že dělám z komára velblouda a ať se nedivím, že mi vesmír oplácí stejnou mincí, s jakou jsem hrála se svými rodiči já. Kamarádky by si ze mě dělaly jen legraci.
Prohlížím se v zrcadle, koukám na svoje přibývající vrásky a pořád si říkám, že jsem mladá ženská, ke které oslovení „babi“ nepatří. Jestli se naučím se situací vyrovnat do Eliščina porodu, to opravdu nevím.
Romana K. (62), Hradec Králové