Mnoho lidí připisuje snům zvláštní, až věšteckou moc. Já mezi ně nikdy nepatřila. Tedy až do doby, než jsem měla ten podivný sen, ve kterém mě navštívil můj zesnulý strýc.
Strýce Bedřicha jsem měla vždycky velmi ráda. Jako malou mě brával často na výlety nebo jsme spolu chodili lovit ryby. Byla s ním legrace a mohla jsem s ním mluvit naprosto o všem.
Dokonce i v dospělosti, byť jsme každý žili v jiném městě, jsme se pravidelně vídali.
Jednou za čtrnáct dní jsme zašli do hospody na pivko, abychom si řekli, co je u nás nového. Takhle to probíhalo až do mých pětatřiceti let, kdy strýc náhle zemřel při autonehodě.
Nechtělo se mi pryč
Protože vlastní děti neměl, a já pro něj byla něco jako dcera, odkázal všechen majetek a peníze mně. Mezi pozůstalostí, kterou jsem získala, byl i jeho byt. Krásný, poměrně i moderně zařízený třípokojový byt v Jindřichově Hradci.
Chvíli jsem uvažovala o tom, že ho prodám a koupím si na hypotéku byt v Praze, kde jsem tehdy žila. Ale když jsem v bytě byla a probírala jsem se strýcovými věcmi, něco ve mně se změnilo. Najednou se mi odtamtud vůbec nechtělo.
Prosil mě, ať nejezdím autobusem
Rozhodla jsem se, že v bytě přespím. Byl pátek, takže do práce jsem druhý den nemusela, a navíc nebyl doma nikdo, kdo by na mě čekal. Oblékla jsem si strýcovo staré tričko a zalezla do peřin.
Usnula jsem, jako když mě do vody hodí. A pak přišel ten sen, ve kterém se mi zjevil strýc. Naléhal na mě, abych za žádných okolností nejezdila domů autobusem. „Jeď vlakem,“ prosil mě. „Ale proč? Vlakem je to mnohem delší,“ namítala jsem. „Moc tě prosím, poslechni mě…“ Pak jsem se probudila.
Dala jsem na jeho slova
Snu jsem nevěnovala pozornost. Proč taky – každou chvíli se mi něco zdálo a nikdy to nic neznamenalo. Jenže další noc se sen opakoval. Opět mě v něm strýc žádal, naléhal na mě, abych nejezdila autobusem.
Nakonec jsem mu slíbila, že pro klid jeho duše pojedu vlakem. A taky jsem jela. Naštěstí. Když jsem přijela domů, dala jsem si mobil do nabíječky a zapnula jsem ho. Měla jsem deset nepřijatých hovorů. Všechny byly od matky. Ihned jsem jí zavolala.
Došlo k neštěstí
„Díky bohu, jsi v pořádku,“ řekla matka, jen co uslyšela můj hlas. „Jasně. Proč bych neměla být?“ „Představ si, že autobus, kterým jsi říkala, že pojedeš, měl na silnici nehodu. Na místě bylo pět mrtvých a více než deset těžce zraněných.
Když jsi byla nedostupná, už jsem začínala myslet na nejhorší.“ Zůstala jsem jako opařená. Kdybych nedala na strýcovy prosby, kdo ví, jestli bych tu dnes ještě byla…
Eliška J. (48), střední Čechy