S kamarádkou obě moc rády řídíme a podnikáme společné výlety. Má to ale jeden velký háček. Ani jedna neumíme číst v mapách. A tak občas i pěkně bloudíme.

Naše máma bludička, říká vždy se smíchem můj syn. Většinou mu totiž volám v nouzi nejvyšší, když už jsme s kamarádkou Zdeničkou úplně ztracené a v koncích. To nás pak musí navigovat na dálku po telefonu.

Přátelé se nám díky tomu smějí, ale my si z toho vůbec nic neděláme. Bereme to jako součást našich výprav. Je to dokonce dobrodružné a docela zábavné.

Vzhůru na hrady a zámky

Se Zdenou nejraději jezdíme o víkendech na nějaké méně známé historické památky nebo do různých obor a rezervací.

Najdeme si trasu na mapě, vypíšeme si ji na papírek, abychom věděly, kde odbočit a na jakou silnici se napojit. Pak si jedna z nás sedne za volant a druhá se ujme role navigátora.

Auto si dělá co chce

I když je tato příprava perfektní, dopadne to vždy jinak. Například jedeme po dálnici a moc dobře obě víme, že odbočíme až za pět kilometrů. Přesto Zdena zcela bez zaváhání najednou sjíždí na nejbližším sjezdu. A nikdy neumí vysvětlit, proč to udělala. Auto prý zahnulo samo.

Vyjedeme z dálnice neznámo kde a už to začíná. Stáhnu okénku a začnu se ptát kolemjdoucích, co dál. Většinou nás ochotně pošlou nějakým směrem. Ten se pak ale ukáže jako špatný. Nový informátor nám vysvětlí, že jedeme špatně a pošle nás na opačnou stranu.

Hlavně klid

Když si toto popojíždění několikrát zopakujeme, vrátíme se nakonec na dálnici a sjedeme po pěti kilometrech správným výjezdem. Tam se ovšem ocitneme na komplikované křižovatce a nikde na cedulích nevidíme název městečka, který jsme si našly v mapě.

Kam se tedy vydat. No a tak se to opakuje stále dokola, než konečně dohopsáme k cíli.

Dárek od syna

Můj syn už naše bloudění nevydržel a koupil mi k narozeninám pěknou navigaci do auta. No to bude něco! Konečně všude dojedeme díky vlídnému návodnému hlasu znějícího z malé krabičky, naprosto přesně a včas.

Chvíli sice trvalo, než mě syn naučil s tím vynálezem zacházet, ale pak jsme konečně se Zdeničkou sedly plné očekávání do auta. Vše jsem podle instrukcí nastavila a chvíli byla naprostá pohoda.

Uprostřed polí byl cíl

Hlas nám říkal kdy zahnout, kdy zpomalit, kdy jet rovně. Pak nám ale najednou nahlásil „ Zastavte. Jste u cíle své cesty.“ Zdenička prudce sešlápla brzdu. Auta za námi se nám jen tak tak na poslední chvíli vyhnula. Byly jsme totiž uprostřed polí na dálnici, kde svištěla jedno auto za druhým.

Náš cíl, kterým ale měl být venkovský skanzen, byl naprosto v nedohlednu.

Jsme šťastné, že jsme přežily

Sjely jsme celé rozklepané na prvním výjezdu, vymotaly se nějakou neznámou vesnicí a na jejím konci se zeptaly na cestu.

Do skanzenu jsme pak dojely už hladce. Výlet jsme si nakonec užily, ale s navigací už nechci mít nic společného. Když člověk poslouchá ten sugestivní hlas, je schopen udělat cokoli.

Božena K. (65), Poděbrady