Toužili jsme po domečku na samotě, kam bychom jezdili s dětmi. Tohle byla báječná nabídka. Vysněná chalupa skoro za hubičku. Dnes už víme proč.

Když byly děti malé, začali jsme s manželem snít o tom, jak krásné by bylo, kdybychom s nimi mohli jezdit do přírody. Kdybychom měli domeček, kde by si mohly hrát na zahradě. Užívali bychom si klid venkova, čistý vzduch, pohodu…

Pod cenou

Hledali jsme několik měsíců. Sjezdili jsme republiku křížem krážem, než jsme narazili na zajímavou nabídku. V jedné hospůdce na jihu Čech jsme se od štamgastů dozvěděli o chalupě v okolí, kterou prý nikdo nechce, protože tam straší.

Proto ji dědic prodává pod cenou. Řeči o strašidlech jsme brali s rezervou, na duchařské historky nás neužilo. Všechno šlo jako po másle, za měsíc byla chalupa naše. Hned jsme ji začali zvelebovat, aby bylo hotovo do prázdnin. Hodlali jsme tam totiž být celé dva měsíce.

Kdo si dělá legraci?

Začalo to brzy. Začaly se nám ztrácet věci. Nejdřív něco hledal můj muž, pak já, taky děti povykovaly, že jim někdo něco schoval. Schválně! Věci jsme nakonec vždycky našli, ale na zcela jiném místě. Někdo si z nás dělá legraci, bylo nám jasné. Ale kdo?

Časem jsme začali podezírat jeden druhého, nebo že nám v nestřeženém okamžiku leze do domku někdo z místních a věci přesouvá, abychom uvěřili na nadpřirozeno.

Přišel úplněk

Jenže pak přišel náš první úplněk na chalupě. Z půdy se ozývaly rány, jako by tam někdo dupal. Nebo snad tančil? „To jsou kuny!“ tvrdil můj muž. „Myslíš, že běhají v rytmu valčíku?“ oponovala jsem.

Špicovali jsme uši. Měla jsem po chvíli pocit, že dokonce slyším tichou hudbu. Nikdo z nás se ale neodvážil na půdu jít. Seděli jsme s manželem do rána na posteli a poslouchali ty zvuky.

Přestaly, když začalo svítat. Další den se už ne­ozvaly, následující dny taky ne. Klid byl do dalšího úplňku. Úderem dvanácté, když nám měsíc zasvítil přímo do ložnice, to začalo zas. A tak to bylo pokaždé, když se na nebi rozzářil úplněk.

Podivné zvuky, které se ozývaly bez zdánlivé příčiny. Jako by v domě s námi byl ještě někdo… Jestli tomu je tak dodnes, nevíme. Když je úplněk, tak na chalupu zásadně nejezdíme.

Iva (67), Sokolov