Když člověk onemocní, začne si vážit maličkostí.

Ještě dnes si pamatuji ten den, kdy mi lékař oznámil diagnózu. Seděla jsem v ordinaci, dívala se z okna na šedou oblohu a měla pocit, že se svět na okamžik zastavil.

Bylo mi tehdy osmapadesát let a myslela jsem si, že to nejtěžší už mám za sebou. Děti byly dospělé, pracovala jsem jen na částečný úvazek a těšila se na klidnější období života. Místo toho přišla vážná nemoc.

Pomohli mi moji blízcí

První týdny byly plné strachu. Léčba byla náročná a často jsem neměla sílu ani na běžné domácí práce. Nejvíce mě trápilo, že jsem ztratila svou samostatnost. Najednou jsem potřebovala pomoc druhých. Velkou oporou mi byla rodina.

Dcera za mnou pravidelně jezdila, vozila mi nákupy a často jen seděla vedle mě u kávy. Syn mi několikrát týdně volal, i když měl vlastní starosti.

Tehdy jsem pochopila, jak důležité je nebát se přijmout pomoc. Dnes vím, že skutečná síla spočívá také v tom, umět se o druhé opřít. Během léčby jsem měla dost času přemýšlet.

Uvědomila jsem si, kolik věcí jsem v životě brala jako samozřejmost. Obyčejnou procházku, možnost zajít si s kamarádkou na kávu nebo jen vyjít schody bez zadýchání.

Naučilo mě to vděčnosti

Několikrát jsem měla chuť všechno vzdát. Výsledky nebyly vždy dobré a některé dny byly opravdu těžké. Po dlouhých měsících přišla zpráva, na kterou jsem čekala.

Lékař mi oznámil, že léčba zabrala a nemoc ustoupila. Odcházela jsem z nemocnice se slzami v očích, ale tentokrát to byly slzy štěstí. Neznamenalo to konec všech obav, ale začátek nové etapy života.

Dnes je mi přes šedesát a na období nemoci vzpomínám jako na těžkou, ale důležitou zkušenost. Naučila mě trpělivosti, pokoře a vděčnosti.

Především mi však ukázala, že člověk dokáže překonat mnohem více, než si myslí. Každé ráno, když otevřu oči a mohu si vychutnat nový den, si uvědomuji, jak vzácný život je. A právě za to jsem dnes nejvíce vděčná.

Gabriela R. (62), Prostějov