Některá zvířata dokážou zachytit mnohem více věcí, než si umíme vysvětlit.
Před několika lety jsme měli psa jménem Nelson, na kterého dodnes vzpomínáme se zvláštní směsicí lásky a neklidu. Našli jsme ho jako malé opuštěné štěně přivázané ke stromu na okraji lesa.
Někdo ho tam bezcitně nechal napospas osudu. V té době jsme právě přišli o našeho předchozího psa, a tak jsme se rozhodli dát mu nový domov.
Začal se chovat zvláštně
Brzy jsme zjistili, že Nelson není jen tak obyčejný pes. Byl mimořádně bystrý, rychle chápal souvislosti a často působil, jako by rozuměl mnohem více, než bylo běžné. Připomínal německého ovčáka, ale zřejmě v něm kolovala krev více plemen.
Možná právě díky tomu zdědil výjimečné vlastnosti. Bydleli jsme na vesnici a náš dům býval plný návštěv. Příbuzní a známí k nám jezdili pravidelně, zvlášť o víkendech.
Jednou k nám po delší době dorazil i můj bratranec Martin se svou rodinou. Bydleli na Šumavě, a protože to k nám měli daleko, vídali jsme se jen zřídka. O to více jsme se na jejich příjezd těšili.
Nelson obvykle vítal každého hosta nadšeně. Pobíhal kolem, vrtěl ocasem a radostně štěkal. Tentokrát se však stalo něco zvláštního. Jakmile spatřil Martina, začal vrčet. K bratranci se nechtěl přiblížit a po celou dobu návštěvy si od něj držel odstup.
Zpráva nás zastihla na cestě
Martin se snažil najít logické vysvětlení. Tvrdil, že z něj Nelson možná cítí jejich psa. Jenže stejný pach by přece musel vnímat i z ostatních členů rodiny, a k těm se choval naprosto normálně.
Asi dva týdny po jejich odjezdu mi zavolala Martinova manželka. Už z jejího rozechvělého hlasu jsem poznala, že se stalo něco vážného. Bratranec spadl při opravě střechy a utrpěl těžká zranění.
Ležel v nemocnici v kómatu a lékaři mu nedávali velké naděje. S manželem jsme okamžitě vyrazili na Šumavu, ale už po cestě nás zastihla tragická zpráva. Bratranec svým zraněním podlehl.
Po pohřbu jsem si náhle vybavila Nelsonovo podivné chování. Připadalo mi bláznivé spojovat si tyto události, ale vzpomněla jsem si na články o zvířatech, která údajně dokážou vycítit blížící se smrt nebo vážnou nemoc.
Stalo se to ještě dvakrát
O půl roku později se situace opakovala. Tentokrát se Nelson začal stejně chovat k mé matce, která bydlela ve vedlejším domě. Nevěděla jsem, zda jí mám o svých obavách říct. Nakonec jsem ji jen upozornila, aby více dbala na své zdraví.
Bohužel to nic nezměnilo. Za necelé dva týdny jí náhle přitížilo a skončila v nemocnici. Vyšetření odhalila pokročilé nádorové onemocnění s rozsáhlými metastázami. Nemoc postupovala neuvěřitelně rychle.
Lékaři už nedokázali mnoho udělat. Maminku po čase propustili domů, aby poslední týdny strávila mezi nejbližšími. Nakonec přišel okamžik, kterému se nedalo zabránit. Po její smrti jsme se o Nelsonově zvláštním chování bavili s manželem.
Také měl pocit, že náš pes vnímá něco, co ostatním uniká. Netušili jsme však, že podobnou zkušenost zažijeme ještě jednou. Asi po třech měsících začal Nelson reagovat stejným způsobem na mou švagrovou.
Tentokrát jsme jí o předchozích událostech řekli otevřeně. Považovala to ale za náhodu, přestože sama viděla, jak se k ní pes chová. Neuplynul ani měsíc a švagrovou při přecházení silnice srazilo auto.
Na místě zemřela. Krátce nato se odehrála poslední záhada. Jednoho dne Nelson beze stopy zmizel. Stejně nečekaně, jako se kdysi objevil v našem životě, z něj zase odešel.
Hledali jsme ho, vyptávali se sousedů, ale nikdo ho už nikdy neviděl. Někdy si říkám, jestli k nám tehdy nepřišel jakýsi tichý posel, který dokázal vycítit tragédie dříve, než se skutečně staly.
Jana V., (56), Pardubice
