Byla kouzelná už na pohled, přitahovala mě a něco mi říkalo, že si ji mám odnést domů. Kdykoli jsem ji otevřela, vždy mi dobře poradila.
Když moje milovaná babička Janička zemřela, běžela jsem pomáhat při úklidu jejího malého bytečku na kraji Prahy. Doufala jsem, že tam najdu něco, co mi ji bude připomínat.
Navždycky mi bude vnášet do mého života energii a auru člověka, kterého jsem si zamilovala. Babička mě totiž v dětství často hlídala. Rodiče hodně pracovali a neměli na mě čas.
Babička mi pomáhala s úkoly do školy, zpívala mi krásné písničky a vyprávěla úžasné pohádky před spaním. Bylo totiž časté, že jsem u ní i přespala.
Vezmi si ji
Jak jsem se tak probírala pozůstalostí, najednou mi padl zrak na knihovnu, konkrétně na hřbet knihy. Byla tlustá a stará. Jako magnet mě k sobě přitahovala. „Vezmi si ji!“ jako bych slyšela babiččin hlas. Vytáhla jsem tu knihu z řady dalších a otevřela ji.
Oči se mi zapíchly do řádku, kde stálo: „A mladá duše poslechla pokynu svého učitele, vzala čarovnou knihu a dala ji na čestné místo!“ Pamatuju si dodnes ta slova jako říkanku.
Tu knihu jsem si přinesla domů a ve svém pokoji ji postavila tak, abych na ni stále viděla. S ní jsem se najednou cítila tak sebejistě! Blížila se moje maturita a já večer před zkouškou byla nervózní. Chodila jsem po pokoji sem a tam – a zrak mi padl na knihu. Vzala jsem ji a otevřela.
Čísla otázek?
To, co jsem v ní četla, jsem nejprve nechápala. Na první stránce byly nakreslené nějaké znaky a u nich čísla. Jak jsem ale o tom přemýšlela, najednou mě napadlo, co když to jsou čísla otázek, které si druhý den u maturity vytáhnu?
Vstala jsem rychle z postele a zaměřila se přesně na ně. Přece jen, tonoucí se stébla chytá, že?! Nevím, jestli tak zafungovala moje intuice, ale opravdu jsem si druhý den vytáhla přesně tyto otázky.
Večer po maturitě jsem seděla doma, zapálila svíčku a babičce poděkovala za ten velký dar – úžasnou knihu. Vzala jsem ji do ruky a chtěla ji číst, jenže to nešlo, neměla žádný děj, byla to jen směs čísel, znaků a myšlenek.
Co odstavec, to jiná ves. Jako by byla určená jen k tomu dávat rady. Kniha mě provází celým životem, už vím, že ji mám otevírat jen, když je to opravdu nutné. Jinak nefunguje.
Lenka (59), Praha
Krásně napsané, děkuji za sdílení příběhu! Je až neuvěřitelné, jak může mít kniha takovou moc. Možná je to spojení s babičkou, co dává tu sílu?
Tak to je fascinující, taky bych chtěla mít takovou knihu po babičce. Představte si, jak by mohla pomáhat při vaření, který recept nějak zázračně poskládá všechny suroviny dohromady!