Vždycky jsem si myslela, že tanec je jen pro ty, kdo mají ladnost v genech. Já jsem měla spíš ladnost v představách. Ale i to se časem poddalo, a já se nyní cítím při tanci svobodná a šťastná.
Tanec pro mě byl něco krásného, ale vzdáleného. Něco, co se dělá na plesech, v televizi nebo když jste mladí a pružní. Já jsem byla spíš praktická.
Učitelka, máma, babička, žena s rozvrhem a seznamem úkolů. A tanec? Ten byl někde na konci seznamu, hned za naučit se konečně péct kváskový chleba.
Co kdybych to zkusila?
Ale pak se něco změnilo. Možná to bylo tím, že děti odešly z domu, možná tím, že jsem začala víc přemýšlet o tom, co mi dělá radost. A jednoho dne jsem si řekla: „A co kdybych to zkusila?“
Ne jako výzvu, ne jako nový projekt, ale jako něco, co je jen moje. Něco, co nemusí být dokonalé, ale může být živé. Přihlásila jsem se na kurz tance pro začátečnice.
Věta, kterou jsem napsala do přihlášky, zněla: „Tančit neumím, ale chtěla bych se naučit mít z pohybu radost.“ A to bylo poprvé, kdy jsem si dovolila být nedokonalá. Nechtěla jsem být nejlepší, chtěla jsem být šťastná.
Tepláky a nervózní úsměv
První lekce byla… no, řekněme výživná. Stála jsem v zrcadlovém sále vedle žen, které měly legíny, ladné pohyby a výraz: „Já jsem tady doma.“ Já jsem měla tepláky, nervózní úsměv a pohled, který říkal: „Co tu vlastně dělám?“
Instruktorka byla milá, energická a hned na začátku řekla: „Tanec není o tom, jak vypadáte. Je o tom, jak se cítíte.“ A já jsem si tu větu zapsala do paměti jako mantru.
První kroky byly zmatené. Vlevo, vpravo, otočka, ruce nahoru a já jsem se snažila držet rytmus, ale ten se mě držet nechtěl. Měla jsem pocit, že hudba si jede svoje a moje tělo svoje. Ale pak jsem si všimla, že se směju. Ne posměšně, ne nervózně, ale opravdu.
Jen žena, která se hýbe
Směju se, protože je to osvobozující. Protože nikdo nečeká, že budu dokonalá. A protože moje tělo, které celý život poslouchalo příkazy typu seď rovně, nehrb se, nepospíchej, najednou dostalo prostor být spontánní.
Začala jsem chodit pravidelně. Každý týden jsem se těšila na tu hodinu, kdy jsem mohla být jen já. Bez rolí, bez povinností. Jen žena, která se hýbe, jak umí. A jak chce. Postupně jsem si všimla, že se měním. Ne fyzicky, i když i to přišlo, ale hlavně uvnitř.
Začala jsem vnímat hudbu jinak. Ne jako rytmus, který musím dodržet, ale jako proud, do kterého se můžu ponořit. Začala jsem si všímat, že tanec není o tom, jestli udělám otočku správně, ale o tom, jestli se při ní cítím živá.
Moje tělo se začalo probouzet
Jednou jsme měli lekci improvizace. Instruktorka pustila hudbu a řekla: „Teď tančete, jak to cítíte. Ne podle kroků, ale podle sebe.“ A já jsem se nejdřív bála. Co když budu vypadat hloupě? Co když se budu pohybovat divně?
Ale pak jsem zavřela oči a nechala tělo, ať si dělá, co chce. A ono chtělo tančit. Ne ladně, ne přesně, ale radostně. A to byl ten okamžik, kdy jsem pochopila, že tanec není o rytmu. Je o svobodě.
Začala jsem tančit i doma. Pustila jsem si hudbu při vaření, při úklidu, někdy jen tak. A moje tělo se začalo probouzet. Už to nebyl jen nástroj, který musí fungovat. Byl to společník. A já jsem mu začala naslouchat.
S rukama u srdce
Když mě bolela záda, tančila jsem pomalu. Když jsem byla smutná, tančila jsem s rukama u srdce. Když jsem byla šťastná, tančila jsem jako vítr. Tanec mi dal něco, co jsem nečekala. Dal mi zpátky pocit, že jsem živá. Že se můžu hýbat, jak chci.
Že nemusím být dokonalá, abych byla krásná. A že radost není něco, co si musím zasloužit, je to něco, co si můžu dovolit. Dnes už nechodím na kurz. Instruktorka odešla do zahraničí, skupina se rozpadla. Ale tanec zůstal.
Je se mnou, když si ráno protahuju ruce. Když si pustím hudbu a jen tak se pohupuju. Když si vzpomenu na babičku, která si kdysi zpívala při práci na zahradě.
A já si říkám, že možná tančila také, jen jinak. Naučila jsem se tančit bez rytmu. Ale s radostí. A to je ten nejkrásnější tanec, jaký znám.
Moje radost se šíří dál
Tanec mi nepřidal roky, ale odebral tíhu. Nezměnil svět kolem mě, ale změnil způsob, jak se v něm pohybuju. Najednou jsem si všimla, že i obyčejné chvíle mají rytmus, když zalévám květiny, když čekám na autobus, když si večer svlékám svetr.
Všude je pohyb. A když ho nebrzdím, když ho nechám plynout, cítím se víc jako já. Jako žena, která se nebojí být živá a opravdová. I děti si toho všimly. „Mami, ty se nějak jinak směješ,“ řekla mi dcera jednou u kávy.
Syn se smál, když mě viděl tančit při skládání prádla. A já jsem cítila, že moje radost není jen moje, že se šíří dál. Do našich rozhovorů, do společných chvil.
Marcela V., 62 let, Brno
Moc mě dojímá, jak se daří najít v sobě vnitřní radost a svobodu skrze tanec. Ukazuje to, že věk a role, kterou máme stále na očích, nejsou překážkou.
Zajímá mě, jak tanec může měnit náladu. Příběh mě docela dostal, ukazuje, že jde prostě začít, ať už člověk žije jakkoliv, jako když se pustím do nový knížky.
Tanec jako terapie, to je nádherné. Umění je o svobodě, a tvůj zážitek je důkazem, že každý může najít svůj způsob vyjádření. Moc mě to inspirovalo!
To je skvělý příběh! Mám úplně stejný pocit, když běžím. Nejde o to, jak to vypadá, ale jak se cítím. Každému doporučuju, ať zkusí něco, co mu dělá radost, i když to není dokonalé.