Přišla jsem se naposledy rozloučit s domem své babičky. Myslela jsem si, že je prázdný. Nebylo tomu ale tak. Krysy se připlížily a obklíčily mě. Zasáhnout musel náš pes!

Tento příběh se stal před mnoha lety, když jsem byla ještě studentkou. Ocitla jsem se v situaci, která i mě, otrlé děvče z hor, vyděsila, a zároveň mi potvrdila starou pravdu, že pes je nejlepší přítel člověka, dokáže vycítit nebezpečí a přispěchat na pomoc.

Strýc tehdy prodal rodný dům, a my se přijeli naposledy rozloučit s místem, kam jsme jezdili za babičkou celé dětství. Nostalgicky jsem si zavzpomínala ve svých tajných dětských zákoutích, a nakonec se usadila na zamilované peci v kuchyni.

Na tu jsme si jako malé děti lezly nejraději. Dům byl už prázdný, všude jenom holé zdi, a ti, kdo se na stěhování podíleli, nakládali do aut poslední krabice.

Využila jsem toho, že jsem v domě sama, a protože jsem v té době navštěvovala hodiny zpěvu, začala jsem trénovat obávané vysoké C. Akustika v prázdném kamenném domě byla úžasná a já se tak zabrala do poslechu sebe samé, že jsem si nevšimla, že ve skutečnosti už dávno sama nejsem.

Klika cvakla…

Když můj pohled náhodně zabrousil na zem, strnula jsem. Pozorovalo mě několik párů korálových oček. Napočítala jsem jedenáct krys. Naslouchaly mému, pro ně asi neodolatelnému pištění. Krve by se ve mně nedořezal.

Byla jsem zjevně ideální krysařkou, jen se dostat bezpečně z pece dolů a ve zdraví ty krysy odvést k vodě… Usilovně jsem přemýšlela, co si počít, a tak jsem vytrvale dál ječela, abych získala čas.

Krysy jsou velmi agresivní zvířata, se kterými není radno si začínat, zejména je-li jich tolik. Snažila jsem se ječet, co to dalo, volala jsem o pomoc, leč bez odezvy. Silnice s autem byla daleko a dům prázdný.

Jediný, kdo běhal po dvorku, byla moje šestiletá sestra. Zhrozila jsem se. Co bude, jestli ji napadne přiběhnout? Co se stane, až otevře dveře a vejde do místnosti plné hladových krys?

Přesně v ten okamžik, co mi hrozivá myšlenka proběhla hlavou, jsem uslyšela cvaknout kliku od dveří. Polilo mě horko. Dveře se otevřely, ničí hlavu jsem ale z výšky pece neviděla.

Zachránce

Musel to být někdo malý, snad dítě… ve chvíli nejvyššího napětí, které trvalo sice zlomek vteřiny, pro mě to bylo však jako hodina, zaburácel kuchyní zuřivý štěkot.

To náš geniální pes Tarzan si otevřel dveře, protože cítil, že ho potřebuji, a vmžiku rozprášil celou tu ohavnou krysí armádu. Zachránil mě tehdy, za což mu nikdy nepřestanu být vděčná. I když už tu s námi pěkných pár let není.

Jiřina (66), severní Čechy