Koupili jsme dům i s kocourem. Měl se u nás jako v bavlnce. Když přišel jeho čas, překonal sám sebe, abych ho ještě naposledy pohladila.
S novým domkem, který jsme si koupili, jsme zdědili i malého kocourka Matesa. Původní majitelé nám řekli, že kocour žije už mnoho let a jen stěží by si zvykal na jiné prostředí.
Je prý velmi skromný – vděčný za svůj koutek v komoře na nářadí, pár zbytků od oběda a nějaké to občasné pohlazení. Ačkoliv jsme nikdy předtím neměli žádné zvíře, rozhodli jsme se, že ho nevyženeme. A tak jsme si Matýska nechali.
Jak čas šel, zbytky od oběda se proměnily ve voňavý Whiskas, koš se starou dekou v temné komoře v měkký pelíšek na vyhřáté chodbě a občasné polaskání v každodenní večerní hlazení, když jsme seděli s manželem v obýváku u televize.
Děsil se pokoje
Kocour nás za to provázel po celém domě, byl to takový náš nohsled. Kam ale nikdy nevstoupil, byla moje pracovna. Byla to záhada. I když jsem ho volala, vždy se zastavil na prahu.
Jakmile jsem ho vzala do náručí a vešla i s ním, okamžitě mi vyskočil z rukou a utíkal pryč. Říkali jsme si, že musel v tom pokoji prožít něco zlého. Když jsem pracovala, stál na prahu a díval se na mě. Nenechal se ale přilákat ani tím největším pamlskem.
Jak čas plynul, kocour Mates se stal nedílnou součástí našeho poklidného života. Jednoho sychravého odpoledne jsem seděla ve své pracovně a probírala se případy, které jsem za svou advokátskou praxi dovedla do úspěšného konce.
Ráda jsem při kávičce vzpomínala na svou činnost, teď už jen tak vypomáhám v době největšího náporu. Manžel si zašel na dvě piva do místní hospůdky.
Překvapil mě
Probírala jsem se starými kauzami, slepou skvrnou jsem zaregistrovala Matesa, jak se objevil ve dveřích tak, jak bylo jeho zvykem. Neusadil se ale, chvíli nerozhodně přešlapoval, jako by váhal.
Nakonec přece jen vešel do pracovny, došel až ke mně a otřel se o moje nohy. Překvapilo mě to, ale byla jsem ráda, že se konečně do pracovny odvážil a že v ní nebudu vysedávat sama. Pohladila jsem ho několikrát, vysadila do klína a pošimrala pod bradou.
Kocourek se ke mně láskyplně přitulil. Pak ale seskočil a odešel pryč. Asi hodinu poté se vrátil manžel a jako první zamířil ke košíku na chodbě. To byl náš rituál. Pohladit Matýska, když jsme odněkud přišli.
Zvířátko leželo stočené do klubíčka a vypadalo, že spí. Pohladil ho, ale Mates ho jako obvykle nepřivítal zdvižením hlavičky a zavrněním. Byl mrtvý. Vydechla jsem překvapením: „Ani ve snu by mě nenapadlo, že se se mnou přišel rozloučit.
Julie (72), Prachatice.