Čas utekl jako voda, s Pepou, o kterého jsem kdysi tak stála, jsme se rozvedli. Byla jsem přesvědčena, že zůstanu sama, ale osud to tak nechtěl. Měl pro mě ještě jednu lásku.
Koukala jsem z okna chaty na jez a myslela na to, že čas utekl jako ta voda. Jak je to dlouho, co jsem se na jezu producírovala, aby si mě všiml Pepa? Pak si mě doopravdy všiml, ale otázka zní, co jsem tím získala. Dvacet let trápení.
Byla jsem šťastná, že mi po rozvodu zůstala chata přestavěná na celoroční bydlení. Jinak mě Pepa obral o všechno, včetně chuti do života. Koukala jsem na vodáky, jedna lodička mě zaujala. Plula v ní dvojice, která si bouřlivě vyměňovala názory.
Jez nešikovně sjeli a cvakli se, jak říkáme my vodáci. Loďka se převrátila, oba hned vyplavali a divoce se hádali. Potom žena kamsi zmizela a chlap se brodil ke břehu, táhl za sebou kánoi a mokrý batoh. Bylo mi ho líto. Vyšla jsem z chaty na terasu a zvolala: „Můžu vám nějak pomoct?“
V tichu
Uvařila jsem mu horký čaj a on vyprávěl. Prý se s manželkou jeli na vodu usmířit po vleklé krizi. To mě pobavilo. „Voda dvojici spíš rozdělí, než smíří,“ usmála jsem se a vzpomněla si na jednoho takového, a nímž jsem se kdysi plavila po řece.
Po týdnu jsme vrátili loď a dali si napořád sbohem. „Byli jsme spolu sedmadvacet let a dneškem jsme definitivně skončili,“ prohlásil. Bylo vidět, že je po všech stránkách na dně.
Půjčila jsem mu Pepovo staré oblečení a nechala ho v kuchyňce na otomanu přespat. Moc děkoval, říkal, že je tak vyřízený, že by už na nádraží ani nedošel.
Povídali jsme si až do noci u svíčky a lahve vína, pro niž doběhl do kiosku. Shodli jsme se, že naše manželství byla zpackaná a že se těšíme, že zbytek života dožijeme v klidu, tichu a samotě.
Už zůstal
Jenže už ráno mi běželo hlavou, že se mi po něm bude asi trochu stýskat. Bylo tak milé snídat s někým, kdo se v jednom kuse nerozčiluje. On najednou povídá:
„Snídá se mi s vámi hezky. S mojí ženou jsem nesnídal už deset let. Ona vůbec nesnídala. Hlídala si linii.“ Pokrčila jsem rameny a natáhla se po dalším párku. „Je mi tu tak dobře. Je tu božský klid,“ řekl a zasněně se podíval na plynoucí řeku a pak na mě.
Ten pohled mě zahřál u srdce, už mnoho let se na mě nikdo tak nedíval. Nakonec u mě zůstal ještě do neděle. A hned po víkendu se vrátil. Přišel s kyticí, aby mi poděkoval za krásný víkend. Od té doby neodešel. Zůstal.
Lenka (64), Kutnohorsko
To mi připomnělo, jak jsem já potkala svého současného přítele na řece. Fakt náhoda může někdy přinést lásku. Krásný příběh.
Krásný příběh o tom, jak někdy osud přinese do našeho života nečekané překvapení. Láska si nás najde, i když to možná nečekáme. Je úžasné, jak se vám podařilo najít štěstí i po těžkých chvílích s Pepou.