Vždycky jsem byla až příliš obyčejná. Už odmalička jsem se snažila dělat rodičům radost. A hlavně nijak nevybočovat, což bylo oblíbené heslo naší rodiny.

Ve škole jsem se dobře učila, po škole chodila na basket, a hlavně, nikdy jsem nijak nevyčnívala. Na střední škole mi bylo jasné, že mi rodiče nebudou trpět žádné výstřední oblečení, a o tom, že bych chodila namalovaná, také nemohla být řeč.

Sice jsem občas záviděla ostatním spolužačkám, že se mohou oblékat podle posledních trendů, na druhou stranu mi to ale paradoxně vyhovovalo.

Typická šedá myška

Od dětství jsem trpěla komplexy méněcennosti, a tak jsem měla ráda pocit, že splývám s davem. Mládím jsem proplouvala jako typická snaživá šedá myška. Ostatně od účetní ve výrobním podniku se ani nic jiného nečekalo.

Byla jsem spolehlivá, pečlivá a kupodivu mi při tom všem nikdy nechyběl smysl pro humor. Kolegyně mě měly rády, protože na mě nemusely žárlit, a přitom jsem nikdy nezkazila žádnou legraci.

Jenže roky ubíhaly, a když mi minula třicítka, začal na mě doléhat pocit osamělosti. Jistě i proto, že mí oba rodiče záhy zemřeli, a já tak byla dočista opuštěná.

Podala jsem si inzerát

Nevím, proč jsem si myslela, že mě nějaký chlap spasí, ale jednoho dne jsem si podala inzerát. Snad tady nemusím vyjmenovávat všechny schůzky, které skončily zklamáním.

Žádný z těch mužů nevypadal tak, jak sliboval, když jsme si psali, a snad jen jeden z nich měl opravdu vyřešenou minulost. Většinou se jednalo o ztroskotance hledající ženu, která je bude živit.

Pak se ale objevil Luděk, který byl stejně normální a obyčejný jako já. Byl to docela sympaťák, jehož život byl otevřená kniha, do které mě nechal velmi brzy nahlédnout.

Bylo mi s ním moc dobře

Jeho první manželství se rozpadlo, protože byl až příliš často v práci, a protože on nemohl mít děti, nebylo nic, co by jej s manželkou spojovalo. Když od něj odešla, nějaký čas se trápil, a pak začal odpovídat na inzeráty na seznamce.

Když mi vyprávěl o svých schůzkách „naslepo“, doslova jsem brečela smíchy. Zjistila jsem, že můj nápadník má smysl pro humor a že je mi vedle něj vlastně docela dobře. Po první schůzce brzy následovala druhá, a než se sešel rok s rokem, byla tu svatba.

Brávali jsme je na výlety

Jestli se ptáte, zda mi nevadilo, že když budu s Luďkem, tak nikdy nebudu mít děti, rovnou vám odpovím, že ne. Luděk měl dvě sestry, a když se všichni sešli, pobíhalo okolo něj hned několik malých dětiček.

Už před svatbou jsme je často brávali na výlety a v zimě jsme se s nimi chystali na hory. Měla bych proto být šťastná, jenže mi zkrátka pořád něco chybělo. Jako kdybych nevěděla, co si počít s volným časem, když Luďka zavedla práce mimo naši republiku.

Slíbila jsem si sice, že mu to nikdy nebudu vyčítat, protože jsem už před svatbou moc dobře věděla, do čeho jdu, jenže realita mě přece jen dohnala. Když můj manžel zase muset odjet, seděla jsem v kanceláři jako tělo bez duše a jen vzdychala.

Byla nadšená ochotnice

„To je proto, že nemáš žádného koníčka,“ nebrala si servítky Jitka z účtárny a dodala, že kdybych se věnovala nějakému rekreačnímu sportu nebo třeba tvoření, na Luďkovi bych určitě tak nevisela. No, musela jsem uznat, že má pravdu.

Jenže co s tím? Jitka si ovšem hned věděla rady. Ona sama byla nadšená ochotnice, a protože jim právě „nápověda“ odešla na mateřskou dovolenou, hledal jejich soubor za ni náhradu.

„Víš co, vyzkoušíš si to, a když tě to bude bavit, máš o zábavu postaráno,“ hořela nadšením Jitka. Já jsem ale její radost tak úplně nesdílela. Nikdy jsem nebyla společenský typ a představa, že se budu muset seznámit s tolika cizími lidmi, mě doslova děsila.

Jitka se ale nenechala odbýt a už druhý den mě s sebou odvlekla na zkoušku. A já? Sotva jsem ucítila typickou vůni divadelní šatny, byla jsem ztracená.

Mám spoustu nových přátel

Navíc všichni ti ochotníci byli tak trochu šus, což mě úplně okouzlilo. Byli milí, trpělivě mi všechno vysvětlili, a když se zkouška chýlila k závěru, byla jsem smutná, že se jde domů.

A to jsem ještě netušila, že jsem právě začala psát novou kapitolu svého života. Kvůli divadlu jsem hltala všechny informace, které se mi dostaly do ruky, a pomalu tak získávala větší přehled o kulturním dění.

Získala jsem i spoustu dobrých přátel a učila se od nich, že být úplně normální je vlastně velká nuda. Začala jsem se líčit, nosit barevnější oblečení a nápadné šperky. A Luděk?

Tak ten je prý na mě pyšný, a pokud může, nevynechá ani jedno představení našeho souboru. Navíc si s ostatními ochotníky dobře rozumí, takže když jen trochu může, doprovází mě na zkoušky.

Lucie P., 62 let, Znojmo