Vím, neměli bychom mu to tajit, ale my prostě neměli to srdce. Náš syn je prostě náš, tak to cítíme my i naše celá rodina. Na srdci mám i přesto velký kámen, který mě bude tížit do smrti.

Moje touha stát se maminkou mi změnila celý život. Nikdy by mě kolem dvaceti let nenapadlo, jak těžké to pro mě bude.

Vždyť jsem si tak jednoduše našla úžasného manžela Filipa, a navíc moje obrovská rodina byla vždy připravena na to přivítat nového člena a zahrnout ho láskou.

I když jsem se chtěla stát maminkou velmi brzy, zafungoval také rozum a já se rozhodla si nejdříve dodělat vysokou školu a pak mít ještě alespoň dva roky praxe v oboru.

Devět let jsme čekali na zázrak

Když nám bylo s Filipem sedmadvacet let a byli jsme finančně zajištění, rozhodli jsme se, že se už začneme snažit o miminko. Věděli jsme, že se to samozřejmě nemusí povést hned na první pokus, ale u nás přicházelo zklamání každý měsíc. Toto zoufalství nás doslova ochromilo.

Po dvou letech snažení jsme se tak odhodlali řešit náš problém na klinice. Tak začala naše cesta za miminkem pomocí umělého oplodnění. I to ale byla šílená cesta bez výsledku, která trvala sedm let a já během ní prodělala čtyři potraty. Naprosto zoufalí jsme to vzdali a rozhodli se pro adopci.

Nevěděla jsem, kdy bude ten správný čas

Když se nám konečně poštěstilo a byla nám schválena adopce jen půlročního chlapečka Davídka, změnil se náš život od základů. Konečně jsem byla šťastná a cítila se naplněná. S tím ale přišla i samozřejmě obrovská tíha do budoucna. Kdy bude správný čas na to, abychom to našemu synovi řekli?

Když byl malé děťátko, nedokázala jsem si ani představit, že mu tím zlomím srdíčko. Protože to byl na sto procent náš synáček a nic jiného pro nás ani neexistovalo.

Na fakt, že není ve skutečnosti biologicky náš, jsme já i naše rodina zapomněli a nechtěli si to ani připomínat.

Je prostě náš a konec!

Ačkoli nám psycholožka radila, že bychom se neměli tímto tajemstvím celý život trápit, já za ty roky nenašla odvahu k tak zásadnímu sdělení. A protože můj manžel i má rodina vždy stáli při mně, všichni jsme se shodli na tom, že se to náš David nikdy nedozví. Je prostě náš a konec.

Samozřejmě že mě děsí vidina toho, že by došlo například k nějakým zdravotním komplikacím, které by mohly naše tajemství odhalit, ale s tím bychom se jako rodina už nějak poprali. Já ale stále doufám, že k něčemu takovému nikdy nedojde.

Všichni nás podporují

Vlastně je to až zázračné, že naše rodina celá tak souzní a všichni, kdo o tom vědí, jsou s námi zajedno. Navíc nás není zase tolik. Širší příbuzenstvo ani neví, že Davídek není náš, takže o to je to jednodušší.

Vlastně to vědí jen mí a manželovi rodiče a mí sourozenci, kteří to ani neřekli svým dětem. Je to zkrátka stále tajemství, takový malý kostlivec ve skříni, kterého má snad každá rodina.

Hana Š., 58 let, Beroun