Snaha zastavit čas dohání některé lidi k tomu, aby dělali zoufalé činy. Alespoň já to tak viděla. Jako příklad mi k tomu posloužil příběh mé kamarádky.
Ivona oslavila vloni šedesátku. Do té doby byla docela v klidu. Občas si zašla zaplavat, někdy jsme spolu šly na procházku, kterou jsem zakončily v cukrárně na kafíčku a dortíku. Po těch osudných kulatinách ale jakoby do ní vjel nějaký ďas.
Všechno se jí zdálo špatně
„Jsem hrozně tlustá! Ty špeky tady na břiše musí pryč.“ Oznámila mi jednoho dne kamarádka. A ještě k tomu dodala, že se už ani pořádně neohne a do schodů že funí. Prý začne s dietou a bude cvičit.
Naprosto jsem s ní souhlasila. Měla pár kilo navíc a když jsme šly třeba do kopce, tak jí to opravdu dělalo trochu potíže.
Ivona je hrozně urputná
Kamarádka si k získání lepší váhy a kondice zvolila posilovnu. Najala si trenéra a začala dvakrát týdně chodit cvičit na různé „mučící nástroje“. K tomu si našla nějakou dietu. A už po dvou týdnech se dostavily první úspěchy.
Ivona jásala. Měla tři kila dole a vyšla tři patra po schodech bez zadýchání. Jenže Ivona nic neumí dělat jen tak. Všechno musí být na doraz. Z extrému do extrému. V posilovně se jí tak zalíbilo, že tam začala chodit čtyřikrát týdně.
Nakonec tam trávila téměř každý den. Říkala jsem jí ať to nepřehání, že může chodit také třeba zase jen plavat nebo že s ní ráda půjdu na procházku. Jenže ona byla na cvičení doslova závislá.
Je pravda, že zhubla a že se jí postupně pěkně formovala postava, ale měla jsem najednou o svou kamarádku velký strach.
Vždyť to nebylo vůbec normální. Svůj život rozdělila mezi práci, po práci hned posilovnu a pak už nic víc přes týden nestíhala. A víkendy také trávila v posilovně.
Nic se nemá přehánět
Nakonec se stalo, čeho jsem se bála. Ivonin organizmus takový nápor prostě nevydržel. Při chůzi na běžícím pásu se najednou zhroutila a za chvíli už byla na cestě do nemocnice. Měla utrženou achilovku.
Podstoupila operaci, dostala sádru a berle a bylo vymalováno. Když jsem za ní přišla domů, seděla nešťastně v křesle a byla bez nálady. Už z dálky na mě mávala rukou, aby zarazila má slova, která očekávala.
„No jo, měla jsi pravdu. Taková stará bába, jako já, má sedět doma a ne šílet v posilovně. Měla jsi pravdu.“ Stála jsem tam celá zaražená. Takhle rezignovanou jsem svoji kamarádku neznala. Snažila jsem se ji trochu rozveselit, ale moc se mi to nedařilo.
Všechno lepší, než samota
Ivona se pomalu uzdravovala. Pak jí sundali sádru a ona začala chodit na rehabilitace. Chtěla jsem s ní být co nejvíce. Po jednom našem setkání jsem totiž pochopila, proč to všechno dělala.
Ivona sice zprvu skutečně začala cvičit proto, aby získala lepší kondici. Pak v tom ale našla lék na svou samotu. Syna má v zahraničí a žádní další příbuzní už nejsou. Když přišla domů z práce, bylo v bytě pusto a prázdno.
Po návratu z posilovny ale čas rychleji ubíhal. S cvičením je však teď nadlouho konec a já kamarádce pomůžu jedině tak, že jí věnuji více svého volného času.
Světlana T. (62), Děčín
