Zkusili jsme obnovit náš vztah, ale osud měl jiné záměry.

S Bořkem jsem chodila od třetí třídy gymnázia. Společně jsme pak vystudovali vysokou školu a po promoci jsme se vzali. Připadala jsem si jako nejšťastnější žena na světě. Manželské štěstí ale vydrželo pouhých dvanáct let, protože jsme se bohužel odcizili.

Odcizení pokračovalo i po rozvodu

Zpětně vím, že na našem rozvodu jsem měla svůj podíl. Málo jsme si jeden druhého všímali a Bořek si pak začal o to více všímat jiné ženy. Byli jsme naštěstí rozumně smýšlející lidé, takže se nekonala žádná dramata a soudní jednání proběhlo v klidu.

Měli jsme spolu syna, který odchod svého otce jakž takž unesl. Vídali se každý druhý víkend a o dovolených. Mezi mnou a Bořkem ale nastal naprostý chlad. Jeden o druhého jsme se nezajímali a v duchu jsme všechna ta společně strávená léta vymazali.

Čas běžel, já si našla přítele, ale tento vztah trval jen sedm let. O Bořkovi jsem se dovídala pouze od syna, a když se ten přestěhoval do Prahy kvůli studiu, ztratila jsem pojem úplně. A pak jsme se jednoho dne setkali s Bořkem znovu, náhodně. Bylo to krátce před mými padesátými narozeninami.

Osud byl nemilosrdný

Dali jsme se spolu do řeči a najednou se to všechno oboustranně vrátilo. Podruhé jsme se do sebe zamilovali. Rozhodli jsme se, že nás vztah znovu obnovíme a uvidíme, co to udělá. Nehrnuli jsme se do ničeho bláznivě. Za pár týdnů jsme se ale přece jen k sobě už sestěhovali.

Připadalo mi, že jsme byli kdysi opravdu hloupí, když se nám manželství nepodařilo udržet. Pak zasáhl osud. Bořkovi lékaři zjistili zákeřnou nemoc. Prognóza byla krutá a nepříznivá, šance na vyléčení téměř nulová.

Netrpěl dlouho, za čtvrt roku v nemocnici zemřel. Dodnes beru ten náhlý konec jako trest za to, jak jsme se kdysi k sobě chovali. Jsem ale zároveň vděčná, že jsme měli ještě krátký čas náš vztah napravit.

Daniela M. (58), Olomouc