Ze syna jsme vychovali člověka, který se o sebe do pětatřiceti let neuměl postarat. Platili jsme za něj složenky, a já mu ještě podstrojovala, aby měl teplé jídlo, až najde z hospody cestu domů.

S manželem jsme vždycky věděli, že nechceme více než jedno dítě. Bylo pro nás těžké finančně vycházet jen my dva, protože jsme se oba museli starat o starší rodiče, takže další břemeno na naše bedra už bylo opravdu hodně.

I tak jsme ale věděli, že jedno miminko mít budeme, a protože mladší už nebudeme, začali jsme se snažit. Trvalo to půl roku, než jsem otěhotněla, a pak se nám narodil syn Jaroslav.

Hned jsem pocítila mateřskou lásku

Byla jsem štěstím bez sebe, ale brzy mi bylo jasné, že více než jedno dítě nezvládneme. Navíc jsem si nedovedla představit, že bych svou lásku měla dělit mezi dvě děti. A tak jsme se starali o rodiče a o Jarouše a všechno zvládali tak, jak jsme nejlépe uměli.

Jenže dnes už vidím, že jsme udělali ve výchově jednu velkou chybu. A to, že si syn zvykl na to, že mu všechno naservírujeme pod nos a vše za něj rozhodneme.

Jeho život byla hospoda a počítač

Už v pubertě tak bylo vidět, že se z něj stal kluk „mouchy snězte si mě“. Na všechno odpovídal, že je mu to jedno, ať to rozhodneme my, a my jsme tak skutečně činili.

Se svými kamarády se začal scházet v místní hospůdce, chodil na zábavy, a když byl starší, vysedával celé noci u počítače.

Peníze vyhodil za cigarety a alkohol

Měl rád svůj klid a já mu jako blbá ještě vždy podstrojovala. Když se vrátil z práce z fabriky, jen se najedl a buď si šel lehnout, nebo zasedl k počítači a televizi. Roky utíkaly a my si s manželem uvědomili, co jsme to udělali. Vždyť jsme syna nenaučili žádné zodpovědnosti.

Nakonec se zvrtlo i jeho pití a vlastně celou svou výplatu vyhodil za cigarety a alkohol. I když to pro nás bylo strašně těžké, museli jsme Jaroušovi jednoho dne říct, že  pokud u nás chce žít, bude platit všechny své náklady.

Nejdříve se tvářil, že je mu to jedno, jak ale přišlo první placení složenek, dal se do hledání a nakonec si našel podnájem v malé garsonce. Později se dokonce zamiloval.

Sice do ženy, kterou potkal v hospodě, a tak se vnoučat asi nikdy nedočkáme, ale i to, že už bydlí sám a stará se o sebe, je pro nás bohužel výhra.

Jarmila Č., 59 let, Litoměřice