Strašně jsme se s Romanem pohádali. Byla jsem v právu a nepříčetná vzteky. Pronajali jsme si luxusní horskou chalupu, protože Roman by jiné než luxusní prostředí nesnesl.

Oheň v krbu praskal, kuchyň voněla jahodovým čajem, pouštěli jsme si hudbu, přesto byla atmosféra na bodu mrazu. Měli jsme se brát, ale kdo by nás pozoroval, řekl by, že rozvod je v plném proudu. Budoucí ženich telefonoval s jinou ženskou!

Určitou ohleduplnost projevil jen v tom, že poodešel do jiné místnosti, ale věděla jsem, že telefonuje s ní, se svou sekretářkou.

Ubohé. Už několikrát mi přísahal, že všechno skončilo, ale „dobré duše“ mi rády pověděly, že to není pravda. Ten telefonát byl pověstnou poslední kapkou, kterou džbán přetekl.

Nepatřím k nejklidnějším povahám, vřítila jsem se do místnosti a ječela jako na lesy.

Musela to slyšet i drzá sekretářka. Vadilo mi, že je o tolik mladší než já. Bylo mi pětatřicet, ta děvenka sotva odmaturovala. Řekla jsem k tomu své a ve vzteku vyběhla ven. Nevšimla jsem si, asi kvůli tomu, jak jsem byla vzteklá, že běžím do vichřice.

Byla jsem tu prvně v životě, neznala jsem krajinu, bílá tma mě ihned pohltila. Nebylo vidět na krok. Vztek rychle opadl a vystřídal ho strach. Neviděla jsem nic, okna chalupy už vůbec ne. V tom rozčilení jsem se od ní dost vzdálila.

Oblékla jsem si silný kabát, na čepici jsem zapomněla. Napadlo mě, že Roman třeba vyběhl za mnou, volala jsem jeho jméno. Ale kvůli příšerným zvukům, které vyluzovala vichřice, by to neslyšel, ani kdyby stál vedle mě.

Ocitla jsem se v lese, maličko za větrem, a přitiskla se ke kmeni borovice. Zima byla nepopsatelná. Vánice kvílela. Schoulila jsem se pod strom do uzlíčku a rozbrečela se. Tahle sněhová bouře skončí nejdřív za týden.

Najdou mě až v květnu, až roztaje poslední sníh. Slzy padaly do klína. Pak jsem něco zaslechla, ruka nahmatala vlhký čenich. Našel mě obrovský pes jednoho z členů horské služby.

Pátrali zrovna po neukázněných rekreantech, kteří se vydali na túru v době zákazu vycházení, a náhodou objevili pod borovicí i mě.

Odvezli mě na základnu, zabalili do deky a napájeli rumem. Kříženec zlatého retrívra si mě oblíbil, usnuli jsme spolu na pohovce. Romanovi jsem zavolala, že jsem v pořádku a už se k němu nikdy nevrátím. Doporučila jsem mu, ať se ožení se svou sekretářkou.

Zaujal mě totiž majitel hezkého křížence. Byl rovněž hezký a byl to hrdina. Měl, narozdíl od Romana, smysluplné zaměstnání. Vlastně jsem se domů prakticky už nevrátila. Zůstala jsem na horách, s nádherným Ajaxem a jeho přitažlivým páníčkem.

Renata J. (50), Jeseníky.