Člověk by si měl vychutnávat každý den to, že je na světě. Jsme tu opravdu jen jednou.

Na světě by asi těžko někdo pohledal dvě tak rozdílné osobnosti, jakými jsme byli já a moje starší sestra Tereza.

Zatímco pro mě byla typická určitá bláznivost, se kterou jsem se vrhala do životních dobrodružství, Tereza jako by se radostem světa stále bránila. Nejvíce se to projevovalo v její neuvěřitelné šetrnosti.

Příliš skromný život

Nedalo se říct, že by Tereza byla lakomá. Nazvala bych to spíš přehnanou opatrností. Já jsem byla schopná v mládí utratit půl výplaty do druhého dne, ona si střádala korunku ke korunce a odpírala si všechno, co k tomu věku patří.

Když se potom provdala, vybrala si manžela, který se těmto jejím způsobům podřídil. Tereza si uměla vydělat peníze, ale nedokázala je utrácet. Měla k tomu přitom více příležitostí než já, protože jí osud nedopřál mít dítě. Uvažovala s manželem i o adopci, ale nakonec od toho upustili.

Dalo by se čekat, že si to sestra bude snažit kompenzovat jiným způsobem. Žila ale s manželem velmi skromně, nejezdili ani na dovolenou. Peníze se jim hromadily na účtech, aniž by jim k něčemu byly.

Kdykoliv jsem se na toto téma s Terezou bavila, vždy jsme se trochu pohádaly. Sestra mi vyčítala, že se neumím chovat odpovědně, já jsem jí zase říkala, že ze života nic nemá.

Co z toho vlastně měla?

To, co Tereza vždycky zdůrazňovala, bylo, že bude zabezpečená, až přijde stáří. Vypadalo to, jako by důchod považovala za vyvrcholení svého života, kdy už si konečně bude moci dovolit utrácet. Bohužel se ho nedožila.

Jednoho dne prodělala mozkovou mrtvici a po ní už zůstala ze sestry jen troska, odkázaná na druhé. Vyžadovala celodenní péči, což její manžel nakonec neunesl a nechal ji umístit v ústavu.

Pravidelně jsem ji tam navštěvovala, ale Tereza moc nekomunikovala a vlastně ani nechápala, co se děje. Zemřela ve třiapadesáti letech. Zůstaly po ní velké úspory, naprosto nevyužité – ostatně jako celý její život!

Marie R. (61), Karviná