Práce v ženském kolektivu se nesla ve znamení pomluv a intrik. Když už jsem to nemohla vydržet, manžel mi našel zaměstnání snů.

Ani během školních let jsem nikdy nepatřila mezi „drbny“. Možná i proto jsem nikdy příliš nezapadala to takového toho klasického ženského kolektivu. Vlastně mi to ani nijak nevadilo. I díky tomu jsem si našla svého milovaného manžela Bohdana.

Na vysoké škole jsme totiž jen já a jedna spolužačka chodily hrát volejbal s kluky, kde jsem právě svou lásku potkala. Proto pro mě pak bylo velmi těžké vystoupit ze své komfortní zóny a jít pracovat do kolektivu, kde byla většina žen.

Nejdřív si mě nevšímaly, pak začaly pomlouvat

Když jsem nastoupila na místo účetní v jedné menší firmě, naivně jsem si myslela, že brzy zapadnu a budu spokojená. Však co by ne, do práce jsem to měla deset minut pěšky, po cestě byla skvělá kavárna, a tak jsem jen čekala, až si to v práci „sedne“. Jenže to se nestalo.

Kolegyně si mě nejdřív téměř nevšímaly a postupem času se po mně začaly vozit. Podle nich jsem pořád dělala nějaké chyby, stěžovaly si u vedení, šuškaly si za mými zády a nikdy mě nepozvaly na společné akce. To mi jen potvrdilo, že já prostě nejsem typ ženské, které svědčí „babinec“.

Byli jsme ve finanční tísni

Jeden večer jsem to už nevydržela a rozbrečela jsem se Bohdanovi na rameni. Neměla jsem zapotřebí poslouchat neustálé poučování a opravdu jsem toho měla dost.

Jenže v té době jsme na tom nebyli finančně zrovna nejlépe, protože jsme si vzali půjčku na rekonstrukci střechy a koupelny, a tak představa, že bych odešla jen tak z práce, byla spíš nereálná.

Když ale Bohdan viděl, jak moc se trápím, okamžitě řekl: „Už toho bylo dost, takhle se kvůli práci trápit nebudeš. Najdeme něco jiného.“ V ten okamžik mi spadl obrovský kámen ze srdce.

Mladí, nebo staří, kolegové jsou super

A opravdu netrvalo dlouho, a přes svého dobrého kamaráda mi manžel našel místo účetní ve firmě, která se zabývala prodejem autodílů a také autoservisem. A asi vás nepřekvapí, že ve firmě pracovalo z devadesáti procent mužské osazenstvo. A víte co? Já nemohu být šťastnější.

Jediná žena v budově, kde pracuji, recepční Klára, je nyní moje skvělá kamarádka a chlapi? Ti jsou prostě báječní. Mám ráda jejich drsnější humor, jsou upřímní, a hlavně nikoho nepomlouvají za zády.

Ať už něco řeším s našimi mladými brigádníky a učni, nebo se staršími „pardály“, vždy vše vyřešíme s úsměvem, a hlavně v klidu. I když by ta práce asi nebyla pro každou, já jsem asi tak stavěná, neboť jsem vyrůstala se třemi bratry. A proto jsem zde opravdu šťastná.

Dominika H., 62 let, Plzeň