Jen jsem si do toho auta sedla a zasnila se. Najednou se přede mnou odehrál příběh, na jehož konci číhala obrovská tragédie.

Zrezavělá kostra auta stála na opuštěném vrakovišti. V kopřivách a bodláčí na okraji bažiny bylo několik vraků aut, vzdorujících zubu času. Z tohoto zbyl jen železný skelet jako kostra nějakého vyhynulého pravěkého monstra. Na to místo téměř nikdo nechodil. Bažina byla zarostlá.

Půda se zde houpala pod každým krokem a můj pobyt rušil žabí koncert, který se rozléhal do dáli. Manžel mě poprosil, abych mu několik doutníků z rákosí přinesla jako okrasu naší zahrady. Slíbila jsem, že vyberu ukázkové vzorky.

Proto jsem teď stála téměř po kotníky ve vodě a bála se udělat další kroky, které by mě pohřbily na místě. Zrezivělou kostru auta jsem nečekala.

Beze skel a dveří, s otevřenou přední kapotou působila jako přízrak, který zbyl na vrakovišti, jež spolkla džungle za naším sídlištěm. Udělala jsem krok tím směrem.

Sedla jsem za volant

Z nějakého podivného rozmaru jsem vlezla do kostry auta a usadila se na sedadle, které již nemělo polstrování. Volant byl obrostlý břečťanem. Pokoušela jsem se kolem pohnout, ale ani se nehnul. Kolem mě zaševelil vítr, který s sebou nesl podivné kvílení.

Až mě zamrazilo. Ty zvuky zněly jako pláč dítěte. Ohlédla jsem se za sebe, na zadní sedadla. Ta měla na rozdíl od předních sedadel zbytky zatuchlého polstrování. Dokonce byl vidět na jedné straně ještě bezpečnostní pás s kovovou zapínací přezkou.

Dávná nehoda

Znovu jsem se pokusila pohnout volantem a v tu chvíli se obraz přede mnou náhle proměnil jako políčko na promítacím pásu. Ocitla jsem se na dálnici! Svírala jsem pevně volant v rukou a na tachometru měla rychlost atakující sto dvacet. Pršelo a dešťové kapky bičovaly přední sklo.

Uháněla jsem po dálnici a navzdory počasí rychlost nijak nesnižovala. Za mnou se ozval dívčí hlásek. Pohlédla jsem do zpětného zrcátka. Na zadním sedadle bylo dítě. Malá holčička, držící na svém klíně panenku.

Vypadala, že se rozpláče, protože se jí nechtěně podařilo oddělit hlavičku panny od zbytku těla. Podávala mi ji, abych to spravila. Krajina za předním sklem se měnila v šedý závěs, přes který sjížděly potůčky deště na přední kapotu. Stěrače nestíhaly. Pak najednou přede mnou vybuchla dvě ostrá světla!

Dupla jsem na brzdu. Pozdě! Následoval náraz a kolem mé hlavy cosi proletělo. Bylo to tělo děvčátka, které prorazilo přední sklo a zmizelo ve změti naříkajícího železa. Pak nastalo ticho. Slyšela jsem jenom kapky deště a svůj bezbranný křik. Obraz přede mnou náhle skočil do současnosti.

Panenka

Hleděla jsem před sebe do zeleného rákosí, které vypadalo jako varhany píšťal. Vystoupila jsem z auta a poklekla v zadním prostoru u sedadel. Hledanou věc jsem našla hned.

Dole pod sedadlem leželo tělíčko panenky. Hlavičku jsem našla o kus dál. Zanesla jsem to na hřbitov. Hrob děvčátka, které tehdy při nehodě zahynulo, sousedil s tím naším. Pannu jsem položila na chladnou desku a rozplakala se.

Daniela (57), Klatovy