Přinesl mi do života zklamání a pak se ho snažit napravit výmysly.
Ve čtyřiadvaceti letech jsem už hodně přemýšlela o založení rodiny. Myslela jsem si, že jsem v Robertovi našla toho pravého. Měla jsem ho opravdu ráda a dovedla jsem si svůj život představit vedle něho.
Když jsem ale neplánovaně přišla do jiného stavu, zažila jsem zklamání. Poté, co se to Robert dozvěděl, odmlčel se a odjel pryč. V dopise mi dokonce napsal, že on určitě otcem dítěte není. Snažila jsem se ho vypátrat, ale zmizel v zahraničí.
Znala jen část pravdy
Já jsem se – v rozporu s tím, co si přáli rodiče – rozhodla, že si dítě nechám. Bylo to pro mě sice těžké, ale dceru Báru jsem nakonec opravdu vychovala sama.
Mužům jsem se nevyhýbala a měla jsem pár vztahů, ale svobodnou matku s dítětem si na krk nikdo uvázat nechtěl.
Bára se pochopitelně začala na svého otce ptát hned, jakmile brala rozum. Já jsem jí celou pravdu řekla, až když jí bylo patnáct let a nastoupila na střední školu. Do té doby znala jen část příběhu: to, že její otec utekl do ciziny a nic o něm není známo.
V citlivém věku dospívání se tak Bára musela smířit se skutečností, že ji biologický otec vlastně nechtěl. Tím větším šokem pro mě bylo, když mi jednoho dne oznámila, že se s Robertem setkala. Nechápala jsem, jak je to možné.
Měla jsem v ruce důkaz
Ukázalo se, že Robert už se vrátil z ciziny a přes naše společné známé se o mě dozvěděl všechno podstatné. Za mými zády vyhledal Báru a když s ní mluvil, tak dávné události vylíčil úplně jinak. Prý jsem to byla já, kdo tenkrát vztah ukončil a proto odešel pryč.
Dcera z toho měla zmatek v hlavě. Na jednu stranu byla ráda, že poznala svého otce, ale nyní nevěděla, komu z nás dvou má věřit. Chtěla jsem si s Robertem promluvit z očí do očí, potom mě však napadlo jiné, přesvědčivější řešení.
Našla jsem ten starý osudný dopis, ve kterém mě Robert obviňoval, že dítě není jeho. To Báře naštěstí otevřelo oči a další kontakt se svým otcem už odmítla. Nepozvala ho ani před pěti lety na svoji svatbu.
Jana B. (56), Hradec Králové
