Posvícenská zábava byla v naší obci očekávána vždy s netrpělivostí.

My mladí jsme pomáhali hostinské zdobit sál, slibovala nám za to piva a panáky. Na zábavě se většinou něco strhlo, ale málokdy jsem za to mohla. Jednou to ale byla má vina. Můj kluk byl na vojně a v tu dobu dostal vycházku.

Napsal mi to do dopisu, ten se naneštěstí někde zdržel, a tak jsem o vycházce neměla ponětí. Původně jsem myslela, že půjdu na zábavu s kamarádkami, jak by to měla každá slušně vychovaná zadaná dívka udělat, jenže, znáte to: člověk míní, pánbůh mění.

A pánbíček nebo nějaká tajemná síla rozhodli o tom, že mě na zábavu pozve místní frajer Honza. Nejhezčí kluk ze vsi, a nejen ze vsi, možná dokonce z celého okresu. Pravda, Honzu neprovázela ta nejlepší pověst.

Přes týden pobýval v Brně na koleji a šeptalo se, že se tam děje bůhvíco. Ale také to mohly být pomluvy. Holky záviděly, když mě viděly sedět u stolu s Honzou. Cítila jsem se jako královna posvícenské zábavy.

Pochopitelně že jsem si nevzala džíny, kterým se navíc v té době říkalo texasky, oblékla jsem si sváteční modré šaty a o vlasy se mi postarala sousedka, vyučená kadeřnice. Když připočtete střevíčky na podpatku, výsledek nebyl špatný.

Zrcadlo mě pochválilo. Zářila jsem po boku Honzy jak svíčka a provinilý pocit, který mě trápil kvůli Michalovi, mému oficiálnímu partnerovi, se rozplýval jako dým. Rozhodla jsem se, že počkám, jaký naberou události směr.

Chodit s nejhezčím klukem z okresu by mi lichotilo. Ale zákon schválnosti funguje s neuvěřitelnou spolehlivostí, a tak ve chvíli, kdy jsme s Honzou tančili, jak se říká, tělo na tělo, a podprůměrná kapela k tomu hrála cosi plouživého, vešel Michal.

Můj kluk. Bylo mu devatenáct, to víte, horká hlava. Když mě uviděl s Honzou, zatmělo se mu před očima. A to jsme přitom spolu jenom tancovali. Michal hodil batoh na zem a skočil po Honzovi, váleli se na parketu, někdo zařval: „Rvačka!“ a mnozí se přidali.

Jedni přispěchali na pomoc Honzovi, druzí Michalovi. Skončilo to naraženinami, pohmožděninami, odřeninami a krvácením z nosu. Ošetřovala jsem Michala, protože bohužel vypadal ze všech nejhůř. Hostinská mi přišla pomoci, přinesla obvazy a kysličník.

Zašeptala mi do ucha: „Buď ráda, že to takhle dopadlo, huso. Ty nevíš, že má Honza zápisníček a dělá si za každou holku čárku? Teď už si chystal propisku.“ A tak mě od potupy zachránila jen náhoda.

Michal, ten mě měl opravdu rád. A źádný zápisník nikdy neměl, to bych mu dala! Blanka V. (55), okolí Kroměříže.