Ať už přijde jakákoliv nemoc, úspěch její léčby bude vždy maximálně souviset s tím, jak silná bude naše psychika.

Základem úspěchu je nebrat zprávu o nemoci jako tragédii ani jako výzvu k boji. Tragédie nás demobilizuje a boj může být veden se střídavými výsledky.

Úzkost zhoršuje vnímání bolesti

Nebýt coby pacient úzkostlivý a napjatý jak struna se hodně vyplácí i kvůli tomu, jak intenzivně vnímáme bolest. Úzkost samozřejmě dokáže i z mírné bolesti udělat něco naprosto nesnesitelného.

Vyrovnat se s úzkostí a stresem pomůže autogenní trénink, což je relaxační technika, při níž se využívá sugesce, která navodí určité tělesné stavy. Ve výsledku vše vede k uvolnění organismu. Od bolesti může dobře pomoci také akupresura.

Zmatek i popírání

Lidé na zprávu o nemoci mnohdy reagují tím, že začnou zmatkovat. Je to chyba, a neméně špatný je i druhý extrém, tedy popírání nemoci a předstírání, že se nic neděje.

Je dobré v klidu vyhodnotit situaci, říci si, co musím, co nesmím a co mohu a začít se chovat podle toho.

Nemoc je také prověrkou vztahů. Klade veliké nároky nejen na pacienta, ale i na jeho blízké. Ti by proto určitě měli přesně vědět, co nemocnému je, jak mu je a také to, co opravdu potřebuje. Někdy je dobré se stonajícímu jedinci přizpůsobit.

Chronické onemocnění snadno vyvolává u postižených větší závislost na okolí a je dobré si stanovit hranice, kdy je pomoc skutečně potřebná a kdy naopak je v zájmu pacienta, aby některé věci zvládal sám.

S nadějí se stůně lépe

Když má člověk alespoň minimální naději, že se uzdraví, „spolupracuje“ se mu s nemocí lépe. Naděje ale není víra, že věci dobře dopadnou. Je to vědomí, že to, co děláme, má smysl.

Ne všechny nemoci končí uzdravením a smrt je nedílnou součástí života. Najít ve svém životě smysl lze vždy. Vždycky je tu něco, co ještě zbývá udělat a někdo, kdo by nás mohl potřebovat.