Čtyřnozí přátelé jsou vážně hotové požehnání. Dokážou zahnat všechny vaše chmury a starosti. A někdy zaženou i skutečné nepřátele a bijí se za vás do posledního dechu.

Dcera mi pomohla z výtahu a otvírá dveře mého bytu. Proti mně se nemotorně koulí malé štěně a za ním běží moje vnučka. „Babi, Babi, to je pro tebe. Aby ti nebylo tak smutno.“ Vnučka zvedá pejska ze země a podává mi ho do náruče.

„Pohlaď si ho!“ Štěně mi důvěřivě líže ruku a mžourá na mě očima, které má jak korálky.

Je to vážně krásny a roztomilý pejsek, ale já se s ním prostě nejsem schopná pomazlit a raději ho dávám zpět vnučce. Vidím na ní velké zklamání. Moji nejbližší mi chtěli udělat radost, moc dobře to vím. Ale já prostě nemůžu.

Zatím to asi nezvládnu

Vyměnit během pár týdnů svého Deniho za nového čtyřnohého kamaráda, to prostě nejde. Byla by to strašná zrada. Vždyť ten můj milovaný pejsek mi byl do slova věrný až za hrob. Tak strašně mě chybí.

Ničeho nelituji z toho co se stalo, jako toho, jaký osud potkal Deníka. Mého úžasného kamaráda a ochránce.

Byl také tak roztomilý

Když jsem si před devíti lety domů přivedla Denise, bylo to stejně roztomilé, malé baculaté štěňátko. S Denim jsme si hned padli do oka. Byl to skvělý společník. Brzy se naučil poslouchat.

Uměl přesně vycítit mé nálady a hned věděl, kdy je dobré chovat se klidně a poslouchat, kdy může dělat blbinky, aby mě rozesmál a kdy je čas na to, aby se ke mně přitulil a jen tak mi dával najevo svou oddanost.

Nebyl to velký hrdina

I když se doma choval Deni velice suverénně, venku to už tak slavné nebylo. Velkých psů se bál. To vždy stáhl ocásek a šel důsledně vedle mé nohy. Moc dobře věděl, že já bych ho nedala. Nakonec jsme to jednou zažili. Na louce v parku se k nám přihnali dva cizí psi a začali Deníka napadat.

Páníček nebyl nikde na blízku vidět. Chňapla jsem oba dva psy za obojky, odtrhla je od Deniho a postavila se mezi ně. Křičela jsem a mávala rukama, až se konečně objevil páníček. Ještě jsem mu stačila pěkně vyhubovat a pak s Denim odešla.

Jdu na odečet plynu

Chlapík, co stál za dveřmi, vypadal docela sympaticky. Deník nebyl zvyklý štěkat, když někdo zazvonil. Byl to prostě gaučový typ a žádný hlídač. Tentokrát to ale bylo moje štěstí.

Když jsem chlapíka pustila do bytu, ukázalo se že žádný zaměstnanec plynáren není.

A dokonce nebyl ani milý. Zabouchl dveře a hned na mě vyštěkl příkaz, abych mu dala peníze a šperky. Chtěla jsem se rychle dostat ke dveřím, ale chlap mi zastoupil cestu. Začala jsem křičet.

Změnil se v zachránce

Zloděj mě jednou ranou povalil na zem a zacpal mi pusu. Deník kolem nejprve zmateně pobíhal, ale pak se odhodlal a skočil chlapovi za záda. Bylo to na poslední chvíli, už jsem se začala dusit. Deník se darebákovi zezadu do krku.

Ten zařval a povolil moje sevření. Potom chňapl mého pejska a mrštil s ním o dveře.

Začala jsem ho prosit, ať mu neubližuje, že mu dám všechno, co chce. Deni, lehce otřesený, ale přestal kňučet a vrhl se znovu do boje. Teď si vzal do parády zlodějovi nohy. Darebák ho však znovu odkopl. Deník zakvílel a víc už si nepamatuji. Zřejmě jsem omdlela.

Děsivé probuzení

Pamatuji si až chvíli, kdy mě odnášejí z bytu na nosítkách do sanitky. Měla jsem několik zlomených žeber a ještě další zranění.

Rodina i přátelé, kteří za mnou do nemocnice, kde jsem si dva týdny poležela, my události, které si už nepamatuji, servírovali po troškách.

Můj statečný Deník byl po kopnutí od zloděje vážně pochroumaný. Přesto se nějakým zázrakem dostal z našeho balkonu oknem do chodby domu. Tam začal tak výt a štěkat, až vyplašil sousedy. Ty pak přivedl k mému bytu. Ti pak zavolali policii i sanitku.

Doufám, že ho nikdy nepotkám

Zloděje chytli a mě odvezli. Na chodbě ale mezitím sám, bez pohlazení, poděkování a rozloučení zemřel můj statečný pejsek. Po všech těch ranách podlehl vnitřním zraněním. Vše se točilo kolem mě a toho chlapa. A hlavní hrdina zůstal bez povšimnutí.

Bojím se, abych toho zloděje někdy v životě znovu nepotkala. Pomstila bych se mu za Deníka. Za hrdinu, který mi zachránil život. A teď tu na mě kouká smutně malé štěně, které netuší, co všechno se v tomto bytě odehrálo. Asi si ho přece jen nechám.

Deník by byl rád, že se zase směju. Z mých smutků byl vždy celý zoufalý. „Šímo, pojď ke mně!“. Úplně automaticky mi vyskočilo toto jméno. Jasně, bude to Šimon, můj nový parťák.

Božena J. (74), Liberec