Když mě můj drahý manžel umřel, myslela jsem, že je to už konec. Konec všeho. Neměla jsem ani ponětí, co budu na tom světě sama dělat.
Rychle ještě zavřít cestovní tašku, hodit batoh na záda. Helena už netrpělivě houká před domem. Jedeme na tři dny na Šumavu. Za krásnými divokými zvířaty. Tak moc se těším. Opatrně pokládám batoh s fotoaparátem na sedačku vedle sebe.
Nikdy by mě tohle v životě nenapadlo. Já a fotoaparát.
Vášnivý fotoamatér
Zdeňka jsem poznala na maturitním plese, kam doprovázel svou sestru. Vysoký, štíhlý a celkem pohledný kluk, kterému to v obleku slušelo. Na krku měl zavěšený fotoaparát a neustále někoho fotil. Také mě s jeho sestrou.
Obě jsme se mu tehdy smály a říkaly si, že si hraje na důležitého. Jen že on si na nic nehrál. On byl doopravdy vášnivý lovec snímků. To jsem ale měla poznat později.
Zamilovali jsme se
Po tom osudovém setkání jsme si se Zdeňkem smluvili schůzku, na kterou mi měl přinést slíbené fotografie z plesu. Od té chvíle jsme spolu začali chodit a po dvou letech jsme se vzali. Celé naše období námluv máme perfektně fotograficky zpracované.
Svatbu nám fotil Zdeňkův kamarád, také zanícený fotograf. V té době už jsem se pomalu smiřovala s tím, že nás fotoaparát bude provázet všude, kam se hneme.
Neměla jsem moc pochopení
Doma se vršily postupně haldy fotografií. Neviděla jsem v tom žádný smysl. Vždyť je stejně nikdy nikdo už všechny prohlížet nebude. Manžel si navíc udělala v koupelně takový svůj malý fotoateliér, kde si vyvolával a upravoval fotografie.
Nejenže zašpinil celou koupelnu, ale také ji na dlouhé hodiny blokoval. Měli jsme už dvě malé děti a já pro jeho koníček měla malé pochopení. Vlastně právě focení bylo příčinou našich občasných hádek. Jinak jsme spolu vycházeli moc dobře a stále jsme se milovali.
Samota tíží
Bohužel nic netrvá věčně. Manžel odešel do důchodu a těšil se, jak nyní bude mít čas uspořádat si svůj foto archiv. Ještě jsem ho varovala, že rozhodně nechci mít fotografie rozházené po celém bytě.
Jenže manžel místo toho, aby doma dělala nepořádek, onemocněl. Vše pak mělo velmi rychlý průběh. A já najednou stála sama v prázdném bytě. Vůbec jsem si neuměla představit, co bude dál.
Naše staré fotky
Proseděla jsem celé dny nad Zdeňkovými fotografiemi. Musela jsem uznat, že byly vesměs moc krásné. Jen fotografie dokáže zachytit neopakovatelný moment v životě, říkala jsem si a uvědomila si, že to jsou slova Zdeňka.
V tu chvíli mě napadlo, co kdybych o zkusila také, Možná tak budu mít svého drahého manžela stále někde blízko sebe. Určitě by byl rád, že to zkusím.
Dcera mi poradila
Zdenička, moje dcera se tvářila velmi spokojeně, když jsem jí řekla, že se chci naučit fotit. Navrhla mi rovnou, ať se přihlásím ke studiu na Universitě třetího věku. Prý tam jsou vypsané semestry pro fotogafy.
Chvíli se mi to zdálo jako bláznivý nápad, ale přihlášku jsem přece jen poslala.
Pilná studentka
Na univerzitě studuji už třetím rokem. Naučila jsem se fotografovat i fotografie upravovat a spousta dalších fíglů. Focení mě začala skutečně bavit. Honím se ochotně za několika povedenými snímky klidně celý den. Našla jsem na škole několik dalších nadšenců.
Jezdíme fotit do přírody, zvířata, květiny, krajinu. Fotíme v ateliérech lidi, děti. Učíme se dělat reportážní fota. Měli jsme už několik společných výstav. A jednu jsem měla i samostatnou.
Nejde jen o focení
Fotografování a škola mi samozřejmě zabírají hodně času. Ale život je také o vztazích. A já našla nové přátele, se kterými máme společného koníčka. Ale scházíme se také na chatách, doma nebo jdeme spolu do kina či divadla a na výstavu.
Objevil se i jeden zkušený fotograf, který se kolem mě neustále motá a pomáhá mi dobrými radami. A nakonec proč ne. Se Zdeňkem, jediným mužským v mém životě,jsem byla přes čtyřicet pět let. Ale on už tu není a já se ještě pořád necítím stará na lásku.
Hodně dobré zábavy
Od chvíle, co jsem vzala fotoaparát do ruky, jsem se vůbec nezastavila. Pořád se něco děje. Mám hodně přátel, plný diář akcí. Moje běhání za hezkým snímkem mi výrazně zlepšilo i kondici, podařilo se mi zhubnout. Naučila jsem se mnoho nových věcí.
Je pravda, že mi pořízení fotografického „nádobíčka“ stálo dost peněz. Ale nelituju vynaložených úspor. Žít se má teď a tady. Jen mi je líto, že si tu moderní techniku nikdy nevyzkoušel Zdeněk.
Jako pravý staromilec nedal dopustit na černobílou fotografii a kinofilm. Digitální přístroje mu nic neříkaly. Ale na to, jak to všechno zvládám já, by byl určitě moc pyšný.
Martina D. (69), Opava