Příběh se stal už dávno, vypráví se v naší rodině po generace. Jedno velké ponaučení z něho pramení – že boty mrtvého muže se prostě nekradou!

Tenhle příběh mi vyprávěla moje babička a té to taky vyprávěla babička, že se to stalo kdysi v naší rodině. Jako dětem nám z toho vyprávění naskakovala husí kůže. Týkalo se to tří bratří, sourozenců, jeden se jmenoval Robert, druhý Petr a třetí Zbyněk. Jedné noci se vypravili na Šibeniční vrch.

Nejdříve běželi, pak lezli po čtyřech, a nakonec zůstali ležet za travnatým valem. Vítr jim hvízdal do uší. Když se ohlédli za sebe, spatřili vzdálená světla Pardubic. Na hřbitov a šibenici to bylo z města jen pár minut. Vkročili o půlnoci na místo, kterému se každý normální člověk vyhnul.

Matyáš už čekal

Tady začínala holá pláň, plná prachu a písku, kde rašily jen suché keře. „Vidím Matyáše!“ zaúpěl nejmladší Zbyněk. „A co říká?“ ušklíbl se nejstarší Robert. A do úst si vložil cigáro.

„Raději bych se válel s prostitutkami z Pardubic, než lezl o půlnoci na šibeniční vrch!“ dodal prostřední Petr. „Matyáš nám to odpustí!“ zhodnotil nejstarší a poklepal mladší na ramena. „Tak jdem…

Matyáš už čeká!“Plížili se podél valu a pak se rozběhli k šibeničnímu vrchu. Robert měl pravdu. Matyáš, jejich kámoš, na ně už čekal. Jeho temná silueta se vznášela v prostoru, vítr si s ním pohrával a točil jeho tělem střídavě nalevo a střídavě napravo.

Jednu chybu mělo tohle ponuré divadlo. Matyáš byl totiž mrtvý!

Provaz oběšence

Kolem hrdla měl stažený konopný provaz. Tenhle provaz vydržel všechno. I Matyášovy záškuby v okamžicích, kdy se nerad loučil s pozemskými starostmi! „Tak sakra dělej!“ zvolal Petr. „Myslíš, že se teď Matyáš smaží v pekle?“ špitl Zbyněk ustrašeně.

„Blbost!Peklo je tady na zemi!“ Mávl rukou Robert, Petr na něho vylezl a posadil se mu na ramenou.

Obě postavy se kymácely a zdálo se, že se každou chvíli odporoučí k zemi. Odříznutí Matyáše trvalo celou věčnost. Když jeho tělo padlo do prachu, všichni si oddechli. Petr uřízl kus oběšencova provazu. To byl důvod, který je sem přivedl.

Za kus provazu z čerstvého oběšence dával starý Žid deset zlatých. Věřilo se, že slouží v medicíně jako zázračný uzdravující prostředek! „Máš?“ „Mám!“ zvolal Petr nadšeně.

Ušetřil nejmladšího

Chtěli už jít, když si Robert vzpomněl: „Počkej – ty boty! Vezmu si je!“ Začal s nemalým úsilím mrtvého zouvat. Petr se zasmál a přiskočil mu na pomoc. „Blázníte?“ vyjekl Zbyněk, ale to už si Robert boty nazouval.

„Sedí mi!“ zaradoval se a pak se všichni tři jako stíny vytratili do temné noci směr Pardubice. Daleko se nedostali. Před městem se jim do cesty postavila temná postava. Vyrostla před nimi tak znenadání, že ztuhli jako solné sloupy.

Vzápětí sáhli po nožích. Do tmy zazněly dva výstřely. První se na zem skácel Petr, jeho tělo padlo k zemi bez jediného hlesnutí. Při pádu upustil nůž, který opsal velký oblouk. Druhý výstřel zasáhl Roberta. Klesl na kolena a nůž pomalu upustil z ruky.

Padl k zemi s dvěma slůvky na rtech. Do oči se natlačil skelný pohled. „Matyáši…zatraceně!“ Zbyněk nečekal a dal se na útěk. Jediný se zachránil. Možná proto, že mrtvého neokradl.

Alena (57), Ústí nad Orlicí